Mohli jsme se bránit? - Pěchotní srub N-S 61 Chata

Přejít na obsah

Mohli jsme se bránit?

Rok 1938
MOHLI JSME SE BRÁNIT?
Václav Kural

Jaký byl faktický poměr československých a německých vojenských sil, který především ovlivňuje výsledek války? Celkové stavy německého pozemního vojska a letectva nejsou v literatuře vyčíslovány přesně k září 1938, publikované statistiky mají jako mezníky tzv. mobilizační roky (Mobilmachungsjahr), tj. bud' podzim 1939 nebo podzim 1938 - vždy ovšem až 10. listopad; v r. 1938 tedy zahrnují i výstavby jednotek, uskutečněné po Mnichovu. Vzhledem k tomu, že jsou k dispozici jak počty z podzimu 1937, tak údaje o výstavbě ,,rakouských" divizí, i o stavu k 10, listopadu 1938, lze však počty pro září 1938 propočítat.
Ze získaných přehledů plyne, že v září 1938 německé vojsko disponovalo 41-48 divizemi různých typů, z nichž ovšem většina nebyla ještě kompletně dobudována. Naproti tomu československá armáda měla 45 divizí- rovněž s různými ,,ne dodělávkami" a slabinami - z nichž bylo 37 pěších, 4 rychlé,1 motorizovaná a žádná tanková; hodnotu 2-3 neplnohodnotných divizí představovaly jednotky Stráže obrany státu. Z uvedených počtů mohla ČSR proti Německu použít 37 divizí a Německo proti ČSR 39 divizí, zbytek musely nasadit jinde - Německo na francouzské a polské hranici, ČSR na polské a maďarské hranici. Z prostého porovnání těchto čísel vyplývá, že síly obou stran byly prakticky co do počtu divizí - vyrovnány, na což upozornila již německá studie Rýznerova. Bylo tomu skutečně tak?
Problém je jistě složitější; je nutno vzít v potaz sílu záloh a záložní výzbroje, roli letectva a pevností, bojovou hodnotu divizí na jedné i druhé straně.
Jak upozornil v roce 1964 V. Hyndrák, brala Rýznerova kalkulace na německé straně v úvahu pouze divize mírového vojska (,,Friedensheer") - i když doplněné na válečné stavy. To byla skutečně jen část německého polního vojska (,,Feldheer..), k němuž patřily ještě: 8 rezervních divizí, 21-zeměbraneckých, jakož i jednotky ochrany hranic, stavební jednotky, pracující na opevnění západních hranic. Celkem mělo mít ,,Feldheer.' po úplné mobilizaci 71 divizí (s ,,rakouskými" 75) a menší jednotky stavební a pohraniční - celkem o 1 380 000 mužích na podzim 1938 a 2100 000 mužích na jaře 1939. Vedle polního však existovalo ještě náhradní vojsko (,,Ersatzheer'.), tj. týlové vojenské jednotky a služby, strážní jednotky a náhradní vojsková tělesa v síle jednoho praporu na každý polní pluk, V mobilizačním roce 1939/40 bylo v ,,Ersatzheer" na 1 milión mužů (z toho asi 55 %  nevycvičených branců), v září 1938 jistě podstatně méně.
Na české straně byly Rýznerem do příhodného poměru sil 1 :1 naproti tomu započítány i divize rezervní, vzniklé po všeobecné mobilizaci tzv. 1. zálohy. Nezapočítaná zůstala pouze 2. záloha, tj. vycvičení záložníci, starší více než 40let, i když ji nelze přesně vyčíslit, prece jen uvedená čísla napovídají, že ve dlouhé válce, vedené celým ,,Kriegsheer" by se německá převaha zřejmě časem uplatnila - zvláště když, jak ještě uvidíme, se k převaze početní družila i převaha materiálová.
Přesto však ani tím problém nekončí: nasazení rezervy totiž bylo pro Německo v r. 1938 velice problematické, neboť zálohy nebyly dlouhá léta cvičeny a chyběli velitelé všech stupňů, (V tajné mobilizaci během září bylo tehdy údajně postaveno všeho všudy 7 rezervních divizí, určených k ochraně západních hranic, s nepříliš velkou bojovou hodnotou.) Proto se rezervy mohly uplatnit jedině v dlouhé, vleklé válce - právě to však bylo něčím, co Hitler, jak již víme, vůbec nemohl v r. 1938 potřebovat a co vyvolat ani nechtěl, neboť bleskové vítězství pro něj bylo jedinou šancí, A pro bleskovou válku přicházely ovšem v úvahu v zásadě jen aktivní divize,,Fridensheer", s nimiž byla mobilizovaná československá armáda početně v rovnováze; to byl paradox dané situace a jejích vojenskopolitických vazeb.

Je si ovšem třeba položit i otázku, zda byla v rovnováze i bojová hodnota jednotlivých divizí. Proti tankovým divizím wehlmachtu neměla československá armáda ekvivalentní jednotku. Rovněž německá lehká divize byla proti svému československému protějšku v převaze, zejména v důsledku toho, že byla plně motorizovaná a ,,nespřahovala koně s motorem", jak tomu bylo v československém případě. Hlavním typem a jádrem obou armád byly ovšem v září 1938 divize pěší. Ve vlastní pěchotě zde existovala přibližná vyrovnanost. Německá divize však měla větší palebnou sílu v protitankových kanonech (30 hlavní), minometech (69 hlavní) a dělostřelectvu, navíc měla v plucích začleněny i plukovní kanony s krátkou hlavní. Palebná převaha byla tedy i v tomto případě na německé straně, což posunuje poměr divizí 1:1 v československý neprospěch co do palby - na kolik ovšem, to je otázka, protože slabší palebnou sílu čs. divizí vyvažovala obranná síla opevnění, na něž, jak ještě uvidíme, německé dělostřelectvo nestačilo. Navíc trpěly německé dívize paradoxním nedostatkem munice.
Podobně jako s početním poměrem divizí se věci měly i s počty výzbroje. I když vzhledem k nesourodým časovým údajům nelze provést přesné porovnání, je zjevné, že v absolutních počtech zbraní měla německá strana výraznou převahu.
I tady však, podobně jako u vojsk, připadala pro měření sil podle ,,Fall Grün" v úvahu jen část zbraní - ta, která patřila do organizační struktury svazků v něm nasazovaných.

Tanky byly v německé armádě zařazeny do tří tankových a tří lehkých divizí: protože tanková měla něco přes 300 tanků a lehká 60-70, lze u divizí nasazovaných proti ČSR počítat asi s 1 000 německých tanků. Proti nim stálo asi 400 tanků československých, takže poměr sil tu byl asi 2,5:1. Německé dělostřelectvo divizní, sborové a vojskové (,,Heeres-artillerie") pro ,,Fall Grün" lze odhadnout na něco přes 2000 houfnic a polních kanonů a na 1400 kanonů protitankových. Navíc je nutno započítat i dělostřelectvo plukovní, které u pěších divizí čítalo přes 4000 kanonů s krátkou hlavní, protitankových kanonů a minometů. Československé dělostřelectvo lze naproti tomu ocenit asi na 1800 houfnic a kanonů divizních, sborových a zálohy hlavního velitelství; plukovní dělostřelectvo lze odhadnout asi na 2000 protitankových a minometných hlavní. K tomu přistupovalo ještě dělostřelectvo pevnostní - 221 kanonů ráže 47 mm a několik horských kanónů 75 mm, nahrazujících nedokončené pevnostní houfnice. Poměr sil zde sice z dostupných údajů vypočítat nelze, aspoň ne přesně, lze však soudit na téměř dvojnásobnou německou převahu (asi 7500:4500 hlavní), kterou však československé opevnění činilo velmi problematickou. Němci totiž měli k dispozici jen 21 moždířů ráže 21 cm, jimiž bylo možno ničit československá opevnění včetně palebných srubů. Proti těžkým srubům v tvrzích však žádné vhodné dělo neměli. Lehké pevnůstky měly být podle německého názoru zranitelné protiletadlovými kanony ráže 8,8 cm, což měly údajně prokázat pokusy na maketách, které Hitler rozkázal postavit na cvičišti v Júterburgu; zkoušky provedené na opravdových pevnůstkách po Mnichově to prý však nepotvrdily. Problematická byla účinnost těžkých houfnic ráže 15 cm; i lehké československé pevnůstky odolávaly střelám právě do ráže 15 cm; navíc vrchní skupinou úhlů, která je pro boření pevnůstek vhodná, nestřílely tyto houfnice právě nejlépe. Zcela výraznou převahu měla německá strana v letectvu, třebaže početně ne tak drtivou, jak se původně myslelo. Göring totiž se svou luftwaffe blufoval a tak ,,...se tenkrát předváděla světu síla, která neodpovídala skutečnosti". De facto disponovalo německé letectvo v září 1938 méně než 2000 bojovými letadly, použitelnými pro ,,Fall Grün", proti nimž mohla CSR postavit o něco více než 1000 strojů. Německá převaha byla ovšem především kvalitativní; mohla se - na rozdíl, od pozemního vojska - opřít jednak o překvapivý první úder, jednak o mnohem lepší takticko-technické parametry letadel. Proti překvapivému prvnímu úderu mohla československá obrana udělat jen velmi málo nebo spíše téměř nic; jedinou naději tu představovalo rozptýlení letadel na utajená polní letiště (podle německé doktríny měl první úder mířit na protivníkovo letectvo). Pozdější zkušenost z Polska a kyjevského vojenského okruhu SSSR (kde se tak stalo) totiž ukázala,že údery ,,luftwaffe" nebyly v takovém případě příliš efektivní. Československá letadla rozptýlena byla - technická převaha Göringových letadel byla však trvalým faktorem, Proti bombardérům DO l5 a He 111 nedisponovalo československé letectvo účinnou stíhačkou - Avia B-534 byla sice obratný, leč pomalý dvouplošník, pomalejší než uvedené bombardéry. Stítač ME 109 pak rychlostí převyšoval svůj československý protějšek o více než 100 km; československé bombardéry zcela zastaralých typů proti němu neměly šanci. Jedinou výjimku představovalo pět nebo šest desítek sovětských SB-260 a jedinou naději kvalita československých pilotů a potenciální přílet sovětských letounů, resp. útočná činnost Francouzů na západní frontě.

Jinak se však československé zbrané německým zhruba vyrovnaly, V průměru měla poněkud lepší parametry německá děla; nové, asi ze 40 % zavedené typy čs. děl se jim však už vyrovnaly, výjimečně byly i lepší (nová houfnice 10 cm vzor 30, protitankový kanón 37 mm vzor 37 a 47 mm, horská děla). V československý prospěch, ač je to patrně překvapivé, mluvily parametry tanků. Německé tankové i lehké divize byly totiž obrovskou většinou vyzbrojeny tanky typu P-I a P-II, což byly ,,Behelfstypen", zavedené kvapně do výroby proto, že se vývoj větších typů P-III a P-IV protahoval. Výzbroj P-I a P-II (jen kulomety, resp. kanon 20 mm) a zčásti i pancéřování byli, slabší než u standardního čs. tanku Lt 35, vyzbrojeného kanonem37 mm. I P-III tento svůj protějšek v průměru nepřevyšoval a tak jedině střední T-IV přinášel německé straně v některých směrech náskok; jeho podíl v německých divizích byl však velice nízký.
Československá protitanková 37 mm děla, jak pěchotní tak tanková, nemluvě již o pevnostních ,,sedmačtyřicítkách" na německé tanky stačila a spolehlivě probíjela pancíř všech jejich typů. Také kvalita německých tanků nebyla právě na výši - jak to ve svých ,,Tischgesprache" potvrdil sám Hitler. Jistě, ani československý Lt 35 nebyl provozně nejspolehlivější - tato slabina tehdejší techniky byla však zjevně oboustranná.
Měla-li německá strana v průměru jistou převahu v útočných zbraních, figurovala mezi československými aktivy síla obranných zařízení" tj. opevnění, které byla kvalitní a uvedenou německou převahu možná i vyrovnávalo" To neznamená, že by československá opevnění neměla slabiny, na které se nejednou upozorňuje; hlavní z ních byla nedokončenost. Jižní Morava se začala opevňovat pozdě, staveb tu bylo málo a jejich beton příliš čerstvý.
Ale i jinak: z těžkých objektů (sruby samostatné nebo v tvrzích) bylo vybetonováno 267 z plánovaných 620, plně dokončeno a vyzbrojeno jen 219. Přitom standart-ní umístěnou dělostřeleckou výzbroj představovalo pouze 227 protitankových kanonů 47 mm, zatímco plánované houfnice pro kasematy i pancéřové věže musely být nahrazeny improvizací - tří dělovými bateriemi horských kanónů 7,5 cm umístěnými v polním opevnění před dělostřeleckými sruby (ve čtyřech tvrzích). Další slabinou, resp. nevýhodou bylo, že velká, snad příliš velká část armády byla v opevněních roztažena do dlouhé a tenké linie, zatímco manévrovací armáda, schopná zasazení na skutečných a už zjištěných směrech nepřátelského útoku byla poměrně malá. Jisté také je, že i československé opevnění, tak jako každé jiné, bylo prolomitelné, jak to ukázala druhá světová válka velmi názorně (kupř. případ belgických pevností Eben Emael). koneckonců i těžké československé opevnění bylo prolomeno sovětskou armádou v rámci Ostravské operace na jaře 1945. Němci si zjevně připravili některé metody a prostředky, které jim měly i při nedostatku těžkého dělostřelectva, vhodného k boření pevností, průlom umožnit.
I přes tyto a některé další nedostatky však opevnění československou obranu podstatně zesilovalo; znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo překvapivý průlom nepřítele do hloubky. Zvyšovalo obrannou hodnotu československých divizí a jejich zbraní chráněných betonem. Zejména však dávalo naději, že se nepříteli nepodaří klešťový úder přes Moravu ze severu a jihu, že se jižní a zejména těžkým opevněním vybavená severní hranice udrží aspoň po delší dobu a umožní, aby vojska z Čech mohla v boji na jednotlivých záchytných pásmech (opevněná západní hranice, záchytné pásmo na Labi a Vltavě a Českomoravská vysočina) ustoupit na Moravu a event. i na Slovensko a vyhnout se tak obklíčení. To vytvářelo předpoklad, aby se uchované části armády mohly připojit k předpokládanému válečnému úsilí spojenců a dávalo šanci na poměrně dlouhou válku - patrně i delší, než odhadoval německý a československý generální štáb.
Navíc došlo k určitému paradoxu: československý generální štáb považoval za nejnebezpečnější operační směr Kladsko - Olomouc a proto se stavělo těžké opevnění v prostoru Králíky - Náchod v prvním pořadí. Generální štáb OKH, jemuž tato skutečnost nezůstala utajena, však vzhledem k tomu položil směr hlavního úderu nikoliv sem, ale na směr Kožlí - Krnov - Olomouc, který vedl sice ne tolik opevněným, leč těžko schůdným a dobře bránitelným masívem Jeseníků. Tím vlastně Němci sami vyřadili ze hry hlavní kritizovanou slabinu obranného systému ,,Zeleného" - nedokončenost dělostřeleckých tvrzí, neboť ty se tak vlastně octIy mimo pásmo bojů. Zajímavě dokumentuje úroveň a potenciální roli čs. opevnění stanovisko samotného Hitlera. I on (jak ještě uvidíme) se v září ,,českých pevností " obával, neboť jak tvrdil, Němcům před nimi hrozí ,,nový Verdun"; proto se snažil přeložit hlavní úder mimo ně. Když si potom po Mnichově opevnění několikrát prohlédl, byl na výsost spokojen, že je nemusel dobývat: podle svědectví svého leteckého adjutanta v. Bellowa došel totiž k závěru, že ,,bunkry jsou šikovně umístěny v terénu a že by byly stály hodně krve". Ve stejném smyslu svědčí i Hitlerův intimus Speer, který navíc dodává, že ,,při pokusné střelbě vyšlo k překvapení našich odborníků najevo, že naše zbraně, které měly být proti nim nasazeny, neukázaly zamýšlenou účinnost".

O hodnotě československých opevnění ostatně existuje reálný, byť nepřímý a přibližný důkaz: V roce 1945 se jejich průlom Sovětské armádě podařil, avšak za cenu úporného úsilí, při nasazení mnohem větších prostředků a s mnohem většími bojovými zkušenostmi (ve srovnání s Runstedtem, který měl útočit v daném prostoru) a za cenu citelných ztrát. Přitom trvalo prolamování, nepočítáme-li průzkum apod., od 15. do konce dubna 1945. O překvapivém průlomu během 2 až 4 dnů, jak jej požadoval Hitler, tu nemohlo být ani řeči. Z toho, co zde bylo uvedeno, tedy plyne, že nejen ztráta překvapivého napadení, ale i poměr sil nemluvily ve prospěch německého bleskového vítězství, ale pro delší válku - přibližně tak, jak to stanovil Beck ve své druhé prognóze (,,značně déle než tři týdny"). To platí už pro případ, že by se s německými porovnávaly pouze síly samotného Československa. Tato skutečnost, z hlediska potřeb Hitlerovy strategie jistě negativní, se ještě zvýrazní, zakalkuluje-li se možná pomoc smluvních spojenců ČSR.
V případě francouzské vojenské pomoci byl poměr sil zcela jednoznačný. Francie měla kolem 30 divizí mírové armády a mohla po mobilizaci postavit asi 80-100 divizí.I když byly divize typu ,,B" málo bojeschopné a i když měla francouzská armáda řadu vážných slabin, které se tak neblaze projevily ve střetnutí s wehrmachtem v červnu 1940, měla jasně na výhru s ním v potenciální válce v září 1938! Teď totiž na ni nemělo útočit 135 dobře organizovaných a vycvičených německých divizí s 2500 tanky a 3500 bojovými letadly, ale měla se před ní bránit a čas zoufale získávat clona narychlo spíchnutá z 5 divizí kádrových, 7 rezervních a z nepravidelných oddílů RAD - s podporou pouze několika desítek tanků a letadel a navíc s nedostatečnou zásobou munice.
Realizace francouzské pomoci neměla větší problémy, Francie měla společnou hranici s Německem, což vytvářelo předpoklad pro vytvoření dlouhé fronty, na níž měl francouzský útok výborné naděje na úspěch. Německu tak hrozila ze společného československo-francouzského vojenského úsilí porážka tak zřetelně, že ke skutečné válce vlastně ani nemuselo dojít; vojenský puč, který pro ten případ Hitlerovi hrozil, dával naději, že bude Hitler poražen i bez ní. Reálné střetnutí a jeho výsledek musely dosah této porážky zvětšit. Vojenské argumenty, jimiž Chamberlain v dubnu a v září 1938 přesvědčoval a ,,usadil" Daladiera a Beneše, byly tedy zcela falešné. Na tomto závěru nemůže nic podstatného měnit, uplatňoval-li argumenty první a druzí je akceptovali bona fide, nebo posloužily-li jen jako fiktivní argumentace k dosažení vytčených politických cílů obou západních mocností. Francie Československu technicky vzato pomoc poskytnout mohla, ale odmítla, s druhým smluvním spojencem, tj. Sovětským svazem, to bylo poněkud jinak. Vůle dodržet smlouvu nebo jít eventuálně i nad její rámec byla deklarována. Existoval však problém, jak ji technicky realizovat; problém, který měl ovšem i svůj praktický aspekt, tj. zda by k realizaci došlo i v případě izolovaného boje ČSR a SSSR.

Podle údajů sovětských historiků (které se v jádru shodují s tím, co v kritické době ohlásila sovětská vláda do Paříže), byly - kromě dalších, všeobecnějších vojenských příprav v západních okruzích SSSR soustředěny v rámci akcí na pomoc Československu 4 armádní skupiny: mezi 21. -23. zářím žitomirská a vinická, po 23. září vitebská a bobrujská. ,.Celkem bylo do bojové pohotovosti uvedeno: 1 tankový sbor, 30 střeleckých a l0 jezdeckých divizí, 7 tankových, 1 motostřelecká a 12 leteckých brigád a 7 opevněných prostorů." Po 28. září byly do bojové pohotovosti uvedeny další síly a k přeletu do ČSR připraveno 548 letadel, z toho 246 bombardovacích a 302 stíhacích. I když stalinské represe proti velitelskému sboru Rudé armády zjevně snížily bojovou úroveň také těchto jednotek, zůstává faktem, že i tak šlo o pomoc rozsáhlou a významnou. Hlavním problémem ovšem bylo, jak dostat sovětské síly do Československa a vůbec do bojového kontaktu se silami německými (v čemž tkvěl asi hlavní důvod, proč Hitler ani OKH se zásahem sovětských sil příliš nekalkulovali). Průchod přes Polsko Varšava kategoricky odmítala a pokus vynutit si jej mocí znamenal riziko války s možným označením SSSR za agresora, Průchod přes Rumunsko, jakkoli politicky o něco schůdnější, narážel zase na překážku v podobě nepatrné přepravní kapacity jediné rumunské železnice, vedoucí do ČSR (8 až 10 vlaků denně), i příslušných rumunských silnic. Ovšem i v politickém ohledu zde existovala překážka - tradiční rumunská averze vůči SSSR, jež měla vedle ideologických rozporů svou příčinu i v rumunských obavách o Bessarábii, V dané situaci sice projevila sovětská vláda pružnost, když naznačila ochotu přijmout rumunskou formulaci i o sovětsko-rumunské hranici (a) nejitřit bessarabské jablko sváru", konkrétní řešení otázky průchodu sovětských vojsk přes rumunské území to však až do Mnichova nepřineslo. Aspoň částečná výjimka se rýsovala pro letecké síly: Rumuni žádali původně mezipřistání, jež sovětská strana nebyla ochotna akceptovat, potom však měli dát na vědomí, že ponechají bez povšimnutí přelet sovětských letadel ve výšce nad 3000m a výše, protože taková výška je pro rumunské protiletadlové dělostřelectvo prakticky nedosažitelná, To dávalo naději, že se podaří zlepšit největší slabinu československé obrany - poměr leteckých sil. Politický aspekt poskytnutí sovětské vojenské pomoci je znám: Pokus o násilné vynucení průchodu Rudé armády přes Rumunsko a zejména přes Polsko mohl být při známých postojích Chamberlainovy administrativy využit v Ženevě k tomu, aby Společnost národů označila SSSR za agresora, což hroziIo vytvořením oné souvislé protisovětské a protičeskoslovenské fronty, té se Beneš obával a před jejím rizikem dal nakonec přednost kapitulaci, obávala se jí však také zřejmě Moskva.

Konečné posouzení těchto otázek čeká na zpřístupnění sovětských archívů, avšak i při všech nedořešených okolnostech lze říci, že sovětský postoj a vojenské přípravy měly pro poměr sil mezi Německem a Československem závažný praktický význam: pohrůžka SSSR Polsku z 23. září, že vpád polských vojsk do ČSR bude Moskva považovat za agresi a že bude nucena,,bez dalšího upozornění prohlásit smlouvu s Polskem o neútočení za neplatnou", s největší pravděpodobností eliminovala možnost polského útoku na Těšínsko a Slovensko. A jak známo, byla to právě hrozba z polské strany, jež byla jakýmsi jazýčkem na vahách rozhodování; generál Krejčí to ve svém telegramu Benešovi vyjádřil 29. září takto: ,,,..naše armáda bude asi ve dvou dnech úplně pohotová zadržeti útok snad všech sil Německa bez velkého nebezpečí, nepůjde-li proti nám Polsko" (podtr. aut. - V. K. ). Pravděpodobná neutralita Polska sovětskou výstrahou a soustředěním vojsk (jež nebyla bez vlivu i na Budapešť!) byla tedy sama o sobě významnou vojenskou pomocí, neboť zklidňovala celou dlouhou hranici od Opavy pod Podkarpatskou Rus (a též jižní hranici Slovenska), a umožňovala eventuální použití části čs. sil ze Slovenska (jmenovitě 22. a 18. divize ze zálohy hlavního velitelství) proti německým kleštím na Moravě. Lze proto souhlasit s Rýznerovým závěrem, že sovětskou pomocí se poměr sil mezi ČSR a Německem i poněkud měnil ve prospěch československé strany, což mohlo nabýt významu v případě války vleklého charakteru. Samotný poměr sil je ovšem jen jakousi,,mrtvou literou" a sám o sobě ještě nic neřeší; jeho uplatnění závisí na způsobu, jak ta či ona strana své síly použije.

  • Přísně Tajné (literatura faktu) Václav Kural 2003
Copyright © Spolek vojenské hitorie Borová 2018 Webmaster Roman Kubeček
Návrat na obsah