Pevnost Československo - Pěchotní srub N-S 61 Chata

Přejít na obsah

Pevnost Československo

Čs. opevnění
Byl rok 1918 a blížil se konec světové války (11. listopadu 1918 v 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří)
Rakousko-Uherská monarchie se pomalu blížila ke svému zániku a jako jeden z nástupnických států bylo 28. října založeno Československo, v době, kdy ještě stále probíhaly boje velké války (první světové)
Nový stát vznikl na území historických zemí Koruny české (Čech, Moravy a malé části Slezska) a části Horních Uher (Slovensko a Podkarpatská Rus)
Československo bylo ustanoveno jako parlamentní demokracie, řízená parlamentem, který se skládal ze Senátu a Poslanecké sněmovny a tak vznikl jediný čistě demokratický stát ve střední Evropě, s mnohonárodnostním složením obyvatelstva (Němci, Slováci, Maďaři)
Ihned po vzniku nového státu se ovšem značná část hranic stala terčem kritiky ze strany Polska a Maďarska, zatímco Německo a Rakousko, poražené státy v první světové válce přijaly vytýčení nových hranic celkem bez výhrad.
Bylo jasné, že pokud mladý stát s mnohonárodnostním složením má ubránit své hranice, musí postavit silnou a dobře vyzbrojenou armádu.
Naštěstí jako dědictví z dob Rakouska- Uherska, zůstaly v Československu zbrojovky a vyspělý průmysl, což se ukázalo jako velmi důležité pro budování nové armády.

Když se v roce 1933 dostal v sousedním Německu k moci Adolf Hitler, začalo vzrůstat nebezpečí vojenského útoku na Československo, protože náš mladý stát se vydal cestou demokracie a odkazu legionářů, kteří bojovali proti Rakousko-Uhersku a Německu.
Nyní už nebyla hrozba jen z Polska a Maďarska, nyní se Československo ocitlo téměř v obklíčení států, které se netajily svými územními nároky a revizí státních hranic na základě požadavků svých menšin, žijících na našem území.
Francie v té době již u svých hranic budovala tzv. Maginotovu linii a stejně tak i ostatní evropské státy začaly s plánováním opevnit své hranice stálým opevněním, včetně Německa a Sovětského svazu.
Čs. generálové se nakonec shodli na kompromisu, Bude reorganizována a modernizována armáda, a také se po vzoru Francie započne s budováním stálého opevnění.
V roce 1934 navštívili čs. vojenští velitelé Maginotovu linii, Francie do Československa vyslala také své poradce, kteří pomáhali s projektováním a vytýčením prvních pěchotních srubů a dělostřeleckých tvrzí u hranic s Německem a v roce 1935 jsou určené první pěší pluky čs. armády k ostraze hranic, postupně se také zakládají první strážní prapory a hraničářské pluky.
V říjnu roku 1936 je založena Stráž obrany státu (SOS) skládající se z příslušníků Finanční stráže, četnictva a policie (v roce 1938 i s vojáky čs. armády)

Jsou vyvíjené nové zbraně pro armádu, čs. zbrojovky patří ke světové špičce a díky tomu má armáda k dispozici také nejmodernější pěchotní a dělostřelecké zbraně, horší situace ovšem nastává u letectva a tanků, zde Německo postupuje rychleji vpřed na úkor velkého zadlužení, ovšem to totalitní stát v čele s Adolfem Hitlerem neřeší, protože plán Hitlera je prostý, obsazením sousedních zemí získá zpět tolik potřebné bohatství a suroviny, které vyčerpá budováním nové a silné německé armády.
Československo mělo bohužel velmi nepříznivý protáhlý tvar svého území a na pokrytí své hranice by muselo postavit armádu o síle 30-35 divizí, která by byla schopná uchránit tak dlouhé hranice s tolika nepřátelsky naladěnými státy, proto bylo zřejmé, že úspěšnou obranu může zajistit jen uzavření nových smluv o vojenské pomoci a výstavba opevnění.
Nové opevnění totiž mohlo mnohem lépe splnit úkoly, než čs. polní armáda a jeho úkolem bylo:
  • Vedení účinné obrany s využitím vhodného terénu a usnadnění čs. armádě manévrovat v ústupovém boji ve směru západ-východ.
  • Úsporu živé síly a tím uvolnění více vojáků pro polní armádu.
  • Zajištění mobilizace čs. branné moci a její nástup do výchozích prostor, zatímco nepřítel by byl zadržený na linii opevnění a nepovedl by se mu náhlý vpád na čs. území.
  • Ochranu důležitých administrativních, průmyslových a komunikačních center nejen v pohraničí.
  • Psychologický efekt, spočívající v odstrašení nepřítele a zklidnění zejména čs. pohraničí, obývaného především německou menšinou.

Pro stálé opevnění ovšem hovořily také další argumenty:
Československé firmy nedokázaly rychle a efektivně vyvinout a potřebné tanky a letadla, ano, lehký tank LT-35 patřil k vynikajícím lehkým tankům a plánovaný LT-38 byl ještě lepší, ovšem tanků bylo málo a navýšení výroby bylo nad možnosti našeho státu, to samé platilo i pro letadla, např. stíhací letoun Avia B-534 patřil v roce 1938 mezi nejlepší dvojplošníky na světě a dokázal by ochránit naše vzdušné nebe, ale již v roce 1939 by Německo mohlo nasadit ve velkém lepší stíhací jednoplošníky Messerschmitt Bf 109 a výkonné bombardéry.
Českoslovenští piloti sice dostali na poslední chvíli tři prototypy skvělého stíhacího jednoplošníku Avia B-35, ale sériová výroba by se protáhla na měsíce a roky, od jara roku 1938 čs. velení vzniklou situaci řešilo nákupem licencí a nových bombardérů zejména ze Sovětského svazu.
Zbrojních podniků, které by mohly vyrábět tanky a letadla, která by se mohla rovnat německé kvalitě, bylo v Československu jen několik, ale stálé opevnění a překážky u nás mohlo stavět přes dvě-stě firem, které měly k dispozici desítky tisíc dělníků.
Pro celý program výstavby opevnění bylo uvolněno neuvěřitelných téměř 11 miliard tehdejších korun, což je po přepočtu na dnešní kurz koruny asi 160 miliard kč, ovšem Československo patřilo díky vyspělému zbrojnímu průmyslu a exportu zbraní do desítek zemí mezi nejbohatší státy světa a rozpočet na armádu byl velmi štědrý.
V  jedné ze studií dokazovali vojenští specialisté, že na úsek, ohraničený řekami Odra-Labe o délce zhruba 400km, který byl nejohroženější může nepřítel nasadit 30-35 divizí a pro úspěšnou obranu by se na tomto úseku mělo bránit alespoň 25 divizí čs. armády, což ovšem bylo vyloučené, protože za mobilizace v září 1938 čs. armáda postavila celkem 42 divizí a vyčerpala veškeré rezervy.
Postavení jedné pěší čs. divize včetně vyzbrojení, logistiky a munice přišlo v té době asi na 150 miliónů Kč a na obranu velké části severní hranice by bylo potřeba 600 tisíc mužů.
Těžké a lehké opevnění v délce asi 330 km na severní hranici by bylo potřeba obsadit jen 45 tisíci muži a další dvě divize vyčlenit pro obranu míst, kde by vedlo jen lehké opevnění v oblasti Jeseníků a Krkonoš.
Při nákladech asi 12,5 miliónů Kč na jeden běžný kilometr souvislého opevnění včetně výzbroje a munice byla cena stejná, jako při postavení polních jednotek, ovšem úspora v počtu vojáků by činila asi 335 tisíc mužů.

Výstavba čs. opevnění (ověřování předpokladů)
V říjnu 1938 byl zadán k výstavbě první úsek těžkého opevnění u Bohumína a dne 22. prosince 1935 byl vybetonován první objekt čs. těžkého opevnění MO-S 8 "Dvůr Paseky" a od července 1936 byly betonovány i první objekty lehkého opevnění starého vzoru, v témže roce byly všechny cesty a silnice vedoucí přes státní hranice přerušeny, zataraseny, či opatřeny ocelovou sklopnou závorou od firmy Ippen z Hradce Králové.
Pro ověření správné konstrukce pevnostních staveb, technologie výroby železobetonu a pro výcvik osádek byla vybudována řada zkušebních a cvičných objektů jak těžkého, tak zejména lehkého opevnění.
Už v roce 1936 dalo Ředitelství opevňovacích prací vybetonovat na děl. střelnici v Jincích několik železobetonových zkušebních desek, na kterých se dělostřeleckou palbou testovala odolnost železobetonu.
Ve dnech 19. až 27. května 1936 vybetonovala firma Litická a.s. z Prahy na cílové ploše Jordán v Brdech jednozvonový jednostranný pěchotní srub II. třídy odolnosti. Během podzimu byl srub vyzbrojen a obsazen stálou osádkou a ŘOP v něm zahájilo zkoušky vnitřního vybavení a ostré zkušební střelby z lafetovaných zbraní.
Začátkem února roku 1937 zde nepřetržitě probíhaly výcvikové kursy pro velitele hraničářských (pevnostních) jednotek a vyvrcholením zkoušek bylo ostré postřelování srubu ve dnech 23. až 25. června 1937, při kterém byly použity dostupné pěchotní a dělostřelecké zbraně včetně moždíře ráže 30,5 cm, srub toto postřelování přežil bez podstatnějších škod a potvrdila se tím vysoká odolnost pevnostní stavby.
Zkušební a cvičné lehké objekty starého vzoru byly vybudovány ve výcvikových prostorech v Brdech , u Milovic a u Vyškova. Cvičné objekty byly určeny pro výcvik osádek a měly stěny pouze 15 cm silné, kdežto zkušební objekty byly stejného provedení jako objekty bojové a byly určeny k rozstřílení pro zjištění jejich odolnosti. Zkušební objekty LO u Milovic byly postřelovány z různých zbraní v listopadu 1936. Pěchotní zbraně měly účinek jen při přímém zásahu střílny. zejména 20 mm kulomet prostřelil i ocelovou uzavírací desku. Stejné výsledky měla i střelba z tanku. Objekty odolaly jednotlivým zásahům střel z 8 a 10 cm děl a 9 cm minometu, zásah do střílny by však zničil celou osádku. Na zkušební objekt vz. 36 typu ,,C", postavený poblíže pěchotního srubu ,,CE" v Brdech, bylo v srpnu 1 937 vypáleno 400 ran z 15 cm hrubé houfnice ze vzdálenosti 5 600 m, ale přes vystřílení celé dotace střeliva byly dosaženy pouze dva nepřímé zásahy.
Po zavedení nového typu lehkých objektů byly v prosinci 1937 na cílové ploše Jordán v Brdech postaveny LO vz. 37 typu ,,A- 180" se zesílenou odolností a typu ,,B2-90" s normální odolností. Vzhledem k rychlému spádu událostí v roce 1938 nedošlo už k jejich plánovanému zkušebnímu zničení, stavby však byly využívány pro ,,ostré" zkoušky funkce objektu. Další zkušební a cvičné objekty byly postaveny na vyškovské střelnici u Dědic a u Humenného. Pro ověření taktiky boje v lehkém opevnění proběhlo ve dnech 30. srpna až 4. září 1 938 zvláštní cvičení vojsk na pražské čáře. Po čtyři dny a noci se jeden prapor 5. pěšího pluku bránil v plně vybavených pevnůstkách mezi obcemi Ješín a Dolín častým útokům dvou cyklistických praporů podporovaných praporem tanků, Na obou stranách bylo nasazeno i dělostřelectvo, ženijní jednotky a pozorovací letouny. Houževnatě se bránící opevněné pásmo kladlo nepříteli značný odpor, útočící pěchota byla decimována značkovanou palbou a ani ojedinělé vyřazení pevnůstek z boje zdaleka neznamenalo zhroucení obrany. Zadýmování bojiště bylo výhodnější pro obránce; zejména útočící tanky ztrácely orientaci a stávaly se oběťmi palby polních kanónů proti útočné vozbě. Při přilnutí útočníka k linii se osvědčilo postřelování pevnůstek tříštivými granáty vlastního dělostřelectva. Je zajímavé, že podle získaných poznatků velitele dělostřelectva 1. divize bylo při střelbě 15 cm houfnicí ze vzdálenosti 6,5 km zapotřebí k docílení zásahu na objekt 384 ran. Při předpokládané chybě v zaměření o jeden dílec stoupla spotřeba munice až na tisíc ran. K prostřílení 10 m širokého průchodu v těžkých překážkách bylo zapotřebí 22 zásahů, což odpovídalo spotřebě 468 ran, při chybě jednoho dílce stoupla spotřeba na 733 ran. Houfnice byla přitom schopna vypálit za hodinu maximálně 3O ran. Řízení výstavby K řízení opevňovacích prací byla dne 20. března 1935 ustanovena Rada pro opevňování, která navrhovala Nejvyšší radě obrany státu prostory, jež bylo třeba opevnit, způsob opevnění,a pořadí naléhavosti. Jako výkonný orgán bylo téhož dne zřízeno Ředitelství opevňovacích prací, které stanovovalo přesný průběh opevněných tras včetně jejich podrobného řešení, vypracovávalo technické směrnice a všeobecně řídilo realizaci plánů. Pro řízení konkrétní výstavby těžkého opevnění byla vytvořena ženijní skupinová velitelství, tvořící součást ŘOP. Důstojníci ŽSV prováděli v terénu podrobnou rekognoskaci a všechny druhy vyměřovacích prací. Podle takto získaných údajů zpracovávali za účasti kmenových pracovníků ŘOP-zpravidla přes zimu, kdy byli soustředěni v Praze u ŘOP - prováděcí plány jednotlivých těžkých objektů. Následně pak zajištovali realizaci plánů v terénu - podíleli se na vyhlašování soutěží pro stavební firmy, objednávali a přejímali materiál, vedli technickou a ekonomickou dokumentaci stavby a celkově dozírali na kvalitu prováděných prací. Současně vykonávali i živnostenský dozor, tj. hájili zájmy a práva dělníků, pokud došlo k jejich sporům se zaměstnavateli. každé ŽSV řídilo v terénu výstavbu několika pod-úseků těžkého opevnění a ročně bylo schopno zajistit betonáž asi dvaceti objektů. samotné stavební práce byly svěřeny civilním firmám, pro které vojsko zajišťovalo úplnou projektovou dokumentaci a dodávky cementu, armovacího železa a veškených speciálních součástí (střílen, granátových skluzů, periskopových trubek, dveří atd.). Běžný maieriál jakó písek, normalizované výrobky, řezivo a podobně, si zajišťoval podnikatel.
Řízení prací na lehkém opevnění bylo obdobné. ŘOP stanovovalo průběh opevněných tras a vypracovávalo technické směrnice. Podrobné rozpracování bylo v roce 1936 svěřeno zemským vojenským velitelstvím, v následujících letech se do řízeni prací zapojila zejména sborová velitelství. V terénu pracovaly jim podřízené vojenské stavební dozory.
Po přijetí mnichovského diktátu byly opevňovací práce přerušeny; jen v prostorech, kterých se okupace netýkala, pokračovala hlavně stavba překážek a dokončování objektů. V řadě zejména vnitrozemských úseků bylo dokonce ieště vybetonováno asi 50 ,,řopíků".
Teprve 10. října byla betonáž definitivně zastavena. Na naléhání sborových velitelství bylo dodatečně povoleno alespoň provedení střešních izolací a uzavření objektů, které zůstaly na čs. území. Koncem roku 1938 sice hlavní štáb zkoumal možnosti využití zbytků opevnění pro případnou obranu okleštěné Česko-Slovenské republiky, ale 15. březen následujícího roku udělal definitivní konec podobným úvahám. Německá armáda pak nechala všechny lehké objekty na území protektorátu zničit, případně jinak znehodnotit, aby nemohly být využity při eventuálnín povstání. Několik desítek pěchotních srubů, které zůstaly na protektorátním území u Náchoda, bylo uzamčeno a později z nich byly vytrhány zvony a střílny. Činnost ŘOP byla po Mnichovu prudce omezena, ředitelství bylo postupně rozpouštěno, s výjimkou oddělení stavebně-administrativního, které ještě dlouho vyúčtovávalo provedené práce.

Opevňovací programy
Výstavba čs. opevnění se po počátečních improvizacích řídila postupně třemi základními programy, Shodou okolností byl každý z těchto programů změněn dříve, než mohl být ve větší míře realizován. První opevňovací program byl schválen poradou ŘOP dne 12. 12. 193.5 a předpokládal výstavbu několika souvislých úseků těžkého opevnění v pěti etapách. Druhý program schválila vláda republiky 5. června 1936. Program předpokládal výstavbu souvislého opevnění kolem celé státní hranice, rozčleněnou do čtyř etap. Mimo těžkého opevnění připravovala armáda od jara 1936 budování pevnůstek lehkého opevnění starého vzoru pro uzavření horských a zalesněných prostorů, koncem května 1936  dokonce už zadala stavbu tří úseků těchto pevnůstek v Orlických horách. Proto, když v létě rozhodla vláda zahájit budování opevnění současně najednou ve všech hraničních úsecích, byla armáda schopna ihned uposlechnout a do zimy byly vybetonovány lehké objekty v mnoha úsecích pohraničí Čech a Moravy i na pražské čáře. Nutné změny celkové koncepce opevňování a poznatky z dosavadní výstavby byly shrnuty v zimě 1936/37 , Výsledkem bylo jednak vyprojektování nového modernějšího typu lehké pevnůstky (LO vz.37), zejména však přijetí nového strategického plánu opevnění republiky. Mimo souvislé opevnění celé ohrožené hranice především lehkými objekty mělo být nyní na hlavních útočných směrech vybudováno druhé obranné postavení včetně vnitrozemských ústupových příček. Lehké opevnění umožňovalo rychlý postup prací, takže mohl být během dvou až tří let zamýšlený plán jeho budování ukončen. Později bylo ověřeno, že lze ročně postavit a vybavit potřebným zařízením a výzbroji asi 4 až 5 tisíc lehkých a současně asi 75 těžkých objektů. Třetí program výstavby, známý jako ,,Husárkův konečný program" z 9. 11 . 1937 , již respektoval nové pojetí. Zachovával původně schválenou částku 10 miliard Kč, přičemž náklady na původně neuvažované lehké opevnění měly být hrazeny z úspor na opevnění těžkém. Program zdůraznil, že se hlavním prvkem pevnostní soustavy staly dva sledy lehkých objektů, zpevněné v důležitých prostorech předsunutými těžkými objekty. Souvislé pásmo těžkého opevnění mělo být budováno prakticky pouze na trase Odra - Krkonoše, nesouvislé těžké uzávěry měly postupně vyztužit obranu prakticky podél celé ohrožené hranice státu včetně pražské čáry a druhého postavení na severu státu. Podle odhadu gen. Husárka si realizace programu měla vyžádat stavbu 1276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Program měl být realizován postupně ve čtyřech etapách, přičemž nejdůležitější I. etapa měla probíhat do zimy 1941/42, Už koncem roku 1939 však mělo mít opevnění značnou bojovou hodnotu a plnit základní úkoly na něj kladené. V této I. etapě se předpokládalo vybudování:
- prvního postavení na severním válčišti od Odry po Labe, předmostí Bratislavy a opevnění mostů v Komárně, Parkáni (Štúrovu) a Copu;
-celého programu výstavby lehkého opevnění;
-překážek na severním válčišti, pražské čáře a na jižním Slovensku.
Ve II. etapě (v letech 1941-1945) měly být vybudovány těžké uzávěry v západních Čechách, před pražskou čárou a na jižním Slovensku. Ve III. etapě (po roce 1946) měly být vybudovány těžké uzávěry na jižní Moravě a na druhém postavení severního válčiště. V poslední IV, etapě měla být opevněna hranice proti Polsku. Náčelník hlavního štábu gen, Krejčí schválil program s určitými odchylkami dne 22. 12. 1937. Krátce po přijetí konečného opevňovacího programu se radikálně změnila strategická situace Československa a program musel být příslušně revidován. Dne 12. března 1938 obsadilo Německo do té doby neutrální Rakousko. Ještě téhož dne se sešla na ŘOP porada, která rozhodla o nejbližších opatřeních v oblasti výstavby opevnění. K závěrům ŘOP se připojilo 3. oddělení (operační) hlavního štábu. Hlavní úsilí mělo nyní směřovat {mimo čáry Odra - Krkonoše) k opevnění jižní Moravy a jižních Čech.
Naproti tomu bylo upuštěno od delší obrany západního pohraničí Čech a opevňovací práce se měly posunout až na budoucí hlavní čáru obrany Chrastava-Liběchov - řeka Ohře a řeka Blšanka. Dne 13. dubna 1938 byl vydán ,,Dodatek k programu opevňovacích prací", který zachycoval pozměněné úkoly pevnostního systému, rozpracovával výstavbu lehkého opevnění pro rok 1938 a upřesňoval i budování těžkého opevnění-mimo tvrzí, jejichž podzemí mělo být dokončeno později. Podrobné osvětlení všech variant přesahuje rámec této studie, proto je v následujícím textu zachycena všeobecná či konečná situace. Stav prací je uveden při jejich přerušení po mnichovské kapitulaci podle hlášení VSD, mobilizované armády a podle vyúčtovacích dokladů stavebních firem. Pro jednodušší orientaci jsou uváděny současné názvy obcí či kót.

Opevnění v oblasti I. sboru
Oblast I. sboru zahrnovala celý prostor Čech na jih od Labe až po zemskou hranici s Moravou, včetně Prahy. Podle plánu z roku 1936 mělo opevnění v pohraničních horách zabránit nenadálému vtrhnutí menších motorizovaných jednotek nepřítele, a to uzavřením komunikací izolovanými sruby menší odolnosti. Celkem bylo nutno opevnit frontu v délce asi 340 km. Od jara 1936 byla připravována výstavba opevnění v Krušných horách. kde bylo na délce 110 km nejméně 40 míst způsobilých pro přechod vozidel. Už v květnu vytyčil velitel I. sboru div. generál Linhart asi 100 srubů na hřebeni mezi obcí Měděnec nad Kláštercem nad Ohří a Labem severně Děčína. V témže měsíci zahájilo činnost ŽSV VIII. v Mostě.
V souvislosti s nařízením vlády však byla v červenci místo těžkého opevnění zahájena výstavba opevnění lehkého, umístěného v podhůří, a činnost ŽSV VIII. byla ukončena dříve, než pořádně začala. Ve své studii z listopadu 1937 předpokládal generál Husárek, že pražská čára, čára Ohře - Plzeň,- Klatovy – Český Krumlov a eventuálně i uzávěry v Krušných horách, v Českém lese a na Šumavě budou vyztuženy těžkým opevněním až v roce 1941.
Zhoršující se politická situace přiměla generála Husárka vytyčit za účasti jugoslávských důstojníků pět pěchotních srubů u Velvar mezi obcemi Nabdín a Sazená už 10. května 1938. Přestože tu měly být využity už zpracované projekty, nebyla do kapitulace v oblasti I. sboru připravena výstavba ani jediného těžkého objektu. V plné šíři se naopak rozvinula stavba lehkého opevnění a počet vybetonovaných pevnůstek byl daleko vyšší, než u ostatních sborů.
Do konce roku l936 přehradilo lehké opevnění možné směry útoků nepřítele na Prahu přes Krušné hory a přes jihovýchodní Čechy, předpolí Plzně a předpolí Prahy.
V roce 1937 nařídilo ŘOP vybudovat rozsáhlé linie lehkého opevnění, jejichž počet však byl předem limitován na 1 220 objektů (podařilo se ale vybetonovat asi o 600 objektů více):
- Opevnění na pražské čáře v oblouku od Vltavy u Nové Vsi přes Smečno a Beroun po Slapy bez ohledu na pevnůstky vz. 36 z předchozího roku. Původně souvislá linie byla později na jižním křídle změněna na nesouvislé přehrazení komunikací.
- Opevnění Ohře a Blšanky - i tato zpočátku souvislá trasa byla v Tepelské vrchovině změněna na pouhé uzavření komunikací.
- Zesílení plzeňské čáry mělo být provedeno jen v nejnutnější míře, a to neodvisle od již vybudovaných LO vz,36. Pro nedostatek sil a prostředků mělo být původně zřízeno jen několik uzávěrů (D-20 až E-26), záhy však ŘOP nařídilo uzavřít i přechody přes Šumavu (úseky E-28 až H-42) na úkor souvislosti pásem před Prahou a na Blšance.
- Dodatečně byl zajištěn samostatným uzávěrem volný prostor u starého Města pod Landštejnem (úsek H-43).
- Čára Kadaň - Most - Ustí nad Labem, vybudovaná v předchozím roce, měla být zesílena jen v minimálním rozsahu, protože za důležitější byla nyní považována obrana na Ohři.
Stavební program se podařilo do konce roku 1937 téměř splnit, a to i za cenu odnímání částí úseků méně zdatným firmám (vznikly tak nové stavební úseky A-32, A-9, C-27, D-30. D-34 a H-33).
Pro rok 1938 byl I. sboru uložen následující program výstavby lehkého opevnění:
1. Dokončit program z roku 1 937 - včetně vyplnění mezer pražské čáry (předpoklad - 147 objektů). 2. Dokončit vybudování souvislého obranného postavení typu ,,čára" (tj. o dvou sledech objektů) Roudnice n. L. - Ohře - Blšanká - plzeňská čára - Klatovy (předpoklad - 177 objektů).
3. Vybudovat postavení Klatovy - Blanský les - Český Krumlov v otevřených prostorech a na komunikacích jako ,,čáru", jinak jen jako  ,,clonu" (tj, o jednom sledu); eventuálně s mezerami v těžko prostupných prostorech (předpoklad - 450 objektů).
4. Vybudovat pokračování pražské čáry jednak na severu (Úholice - Mělník), jednak na jihu na východním břehu Vltavy až po Hlubokou n. Vltavou a dále na rybník Dvořiště, a to jako clonu, jen na přechodech jako čáru (předpoklad - 640 objektů).
5. Vybudovat spojku Kadaň - Toužim - Hradiště (navázat na plzeňskou čáru), a to jako clonu, jen v důležitých směrech jako čáru (předpoklad - 32O objektů).
6. Připravit výstavbu předmostí na Vltavě u Kamýku, Týna a Temešváru" Program předpokládal stavbu celkem 1 7 34 objektů. Zároveň mělo být vybudováno 79 km lehkých překážek ve volném terénu, 53 km v lese a 17 km překážek těžkých.
V dalších letech se plánovalo zesílení ústupového postavení v úseku Ustí n. Labem - Bílina a jihovýchodně Ervěnice, zesílení postavení Český Krumlov - Třeboň - Staré Město p. L., vyplnění mezer čáry Klatovy - Český Krumlov a vybudování připravených předmostí na Vltavě.
Po  ,,anšlusu" Rakouska bylo I. sboru nově uloženo vybudovat čáru Český Krumlov - Staré Město a vybudovat 2. obranné postavení od rybníka Dvořiště po Strmilov, kde mělo navázat na 2. postavení III. sboru.
Urychlena měla být i stavba překážek. V červenci byla ještě schválena stavba opevnění na levém břehu Labe jako spojení mezi postavením na Ohři a liběchovskou příčkou. I v roce 1938 bylo vojsko nuceno pro urychlení prací rozdělit původně rozsáhlé úseky 162, 166 a 194 více firmám.

Opevnění v oblasti II. sboru
II. sbor s působností od zemské hranice Čech a Moravy na severovýchodě až po Teplice na západě, zajišťoval jeden z nejohroženějších prostorů republiky.
Program z června 1936 předpokládal v I. etapě vybudovat v úseku Odra - Krkonoše pevnou obranu na místě, tvořenou palebnou přehradou těžkých srubů s dělostřeleckými tvrzemi, v horách sruby lehčí. V Krkonoších a Jeseníkách měly být jen přehrazeny komunikace.
Ve II. etapě měl být zajištěn úsek Krkonoše - Labe proti překvapivému útoku a později posílen na pevnou obranu. Přehradu měly tvořit pěchotní sruby, v Jizerských horách kulometná hnízda. Dodatečně měl být úsek zesílen dělostřeleckými tvrzemi. Stavba těžkého opevnění byla v roce 1936 zahájena na Králicku; na Náchodsku, Trutnovsku a Rokytnicku začala o rok později.
Lehké opevnění do zimy 1936 až na malé mezery řídce přehradilo celé pohraničí od Orlických hor po východní okraj Krkonoš, vybudováno bylo i opevnění kolem řeky Bíliny. V roce 1 937 probíhala stavba nového typu lehkých objektů na upřesněných čarách v celém pohraničí, s výjimkou horských masivů Krkonoš, Jizerských hor, části Ještědského hřebenu a dolního toku Labe.
V roce 1937 byl pro neustálé neshody odejmut staviteli Syrovénu z Prahy po vybetonouání 23 pevnůstek úsek B a znovu zadán v následujícím roce nové firmě pod označením B-1. Rovněž úseky M-1 a M-2, v nichž roku 1937 firma J. a F. Novák z Prahy vybetonovala 29 objektů a pak z finančních důvodů odstoupila, byly na jaře roku  1938 znovu zadány. Několikerými změnami označení prošly i úseky C, N a O.
Zvláště složitá byla situace v Krkonoších. Pro silně obtížný terén byl původní úsek G-4 rozdělen na úseky Z-1 a Z-2, z původního úseku H-1 se osamostatnila východní část pod označením Z-3 a ze západní části úseku H-2 vznikly úseky H-3 a H-3a. Přesto však stavba opevnění v Krkonoších valně nepostoupila. Velení sboru se do poslední chvíle spoléhalo na neprostupnost horského terénu.
Podle Husárkovy studie byly II. sboru uloženy pro rok 193B následující úkoly:
- Mělo pokračovat budování již zadaných tvrzí a objektů těžkého opevnění, nově měla být zahájena výstavba těžkého opevnění v prostoru Dobrošov - severní část Orlických hor a uzávěrů Odolov, Maršov  - Albeřice, Maršov - Dolní Úpa, Polubný a Harrachov.
Lehké opevnění mělo tyto úkoly:
1. Dokončit program r. 1937 na prvním obranném postavení (předpoklad – 1500 objektů).
2. Vybudovat uzávěry přechodů přes Labe mezi Hřenskem a Mělníkem proti západu (předpoklad - 110 objektů).
3. Připravit a budovat 2. obranné postavení Liběchovický potok - Chlum - Branné - Zákupy - rybník Hammer - Ještěd - Šimonovice - Jablonec n. N, - Tanvald - Vysoké n. J. - Jilemnice - Hostinné - Dvůr Králové n. L. - předmostí Jaroměř - Opočno - Solnice - Žamberk - Jablonné n. O. - Suchý vrch, s důrazem v úseku Liběchovický potok Jilemnice (předpoklad - 450 objektů).
Program předpokládal stavbu celkem 2 060 objektů lehkého opevněni, 28 km lehkých překážek v otevřeném terénu ,262 km lehkých překážek v lese a 96 km těžkých překážek - to vše mimo překážky těžkého opevnění.
V dalších letech mělo těžké opevnění uzavřít průchody u Mníšku, Chrastavy, Jablonného v Podještědí a severozápadně Cvikova, zesílit uzávěry přechodů přes Labe mezi Mělníkem a Hřenskem a vyztužit 2. obranné postavení v nejdůležitějších prostorech. Lehké opevnění mělo v budoucnu vytvořit souvislé 2, postavení a navíc uzavřít přechody přes řeku Jizeru mezi Železným Brodem a Semily.
Velitel II. sboru ihned po obdržení tohoto programu žádal ROP, aby bylo lehké opevnění v horách doplněno ,,arabskými typy" těžkého opevnění. Podle přijatého programu mělo být těžké opevnění souvislé od východu až po Pěnkavčí horu v Krkonoších, dále měly pokračovat jen uzávěry komunikací. I když měly být v horách stavěny lehké objekty s maximální povolenou výškou střílen 80 cm nad terénem, byly by 4 až 6 měsíců v roce zaváty sněhem.
Proto generál Váňa navrhoval, aby tam, kde není plánováno těžké opevnění, byly řopíky doplněny. resp, nahrazeny objekty ,,arabského typu", které by byly kdykoli schopny vést kulometnou palbu ze zvonů, ŘOP plánovalo jejich výstavbu pouze v okolí Luční hory a Kotle v Krkonoších. Dle velitele II, sboru měly ,,araby" pokračovat dále až po Labe, což činilo asi 32 objektů. I když byly taktické důvody uznány za vážné, nebylo už možné zvýšit počet projektovaných objektů a v prostoru Krkonoše - Labe musely stačit jen uvažované ,,těžké uzávěry" na hlavních komunikacích. Připomínky byly i ke stavbě 2. postavení, Sbor požadoval vytvořit úplnou příčku mezi Mělníkem a pohraničním opevněním. ŘOP tento názor potvrdilo a nařídilo vybudovat především linii mezi Mělníkem a Chrastavou a pak teprve pokračovat ve stavbě 2. postavení.
Zábor Rakouska Německem ovlivnil značně opevňovací práce u II. sboru. Sbor měl nyní soustředit hlavní úsilí na opevnění při severní hranici státu a na příčku Liběchov - Jitrava.
Uzavření přechodů na Labi bylo nejprve vypuštěno, ale nakonec byla v červnu schválena stavba souvislého pásma mezi Děčínem a Ústím n. L., v srpnu schválilo ŘOP i vybudování souvislé trasy lehkého opevnění na řece Bílině až po Rtyni.
Výstavba těžkých objektů měla ve formě několika souvislejších úseků a řady uzávěrů přetnout všechny významné komunikace v pohraničí. Na západním křídle sboru měly těžké uzávěry končit u Chrastavy. V červenci a počátkem záři 1938 vytyčil generál Husárek 37 těžkých pěchotních srubů, které měly v budoucnu na několika místech zesílit linii LO na příčce mezi Liběchovem a Jitravou (Liběchovská příčka).

Opevnění v oblasti III. sboru
III. sbor bránil jižní Moravu s rakouskou hranicí, která byla zpočátku považována za méně ohroženou. Za zmínku stojí, že velitelem ženijního vojska sboru byl brigádní generál ing. Čermák. trvale ovšem přidělený do funkce přednosty II. oddělení ŘOP.
Plán z roku  l936 předpokládal, že zde bude souvislý pás středních pěchotních objektů s malým počtem dělostřeleckých tvrzi vybudován teprve ve IV. (poslední) etapě. Když však byla zahájena stavba |ehkého opevnění, zajistilo ZVV Brno betonáž téměř dvou stovek pevnůstek vzor 36 podél hranice.
Dalších několik stovek objektů nového typu bylo vybetonováno sborem v roce následujícím. Husárkova studie považovala zajištění rakouské hranice za dostatečné. Původní plán prací pro rok 1938 proto (s výjimkou dokončení betonáže několika ,,řopíků" z předchozího roku) nepředpokládal žádné stavební práce. Až pro další léta byla připravována stavba vnitrozemské ústupové příčky na Českomoravské vysočině a eventuálně i 2, obranného postavení při hranici, spolu se stavbou několika těžkých uzávěrů. " Vstupem wehrmachtu do Rakouska nabyla obrana jihomoravské hranice zvláštního významu. Těžké opevnění otevřeného prostoru mezi řekou Dyjí u Hnánice a řekou Moravou u Břeclavi by|o urychleně připraveno s využitím projektů již postavených či alespoň vyřešených třiatřiceti pěchotních srubů z Opavska a osmi z Náchodska. Vždy šlo o objekty s kanónem ,,L1" a kulometným dvojčetem po obou stranách; všechny projekty byly přepracovány na odolnost ,,II".
Koncem května byly již zadány všechny tři stavební úseky podnikatelským firmám, které stihly do kapitulace vybetonovat 6 ze 41 srubů.
Během léta byly zahájeny i práce na lehkých a těžkých překážkách podél celé hranice. V krátkém čase byla též připravena a zadána stavba ,,řopíků" zesilujících linii podél hranice a zejména stavba 2. obranného postavení kolem Telče a Pohořelic. Příprava vnitrozemské příčky byla zastavena.

Opevnění v oblasti IV. sboru
Severomoravská hranice, krytá útvary IV. sboru. by nesla celou tíhu případného nepřátelského útoku vedeného na ostravskou průmyslovou oblast a na Olomouc s cílem rozdělit republiku na dvě části.
Program z roku 1936 předpokládal vybudování souvislé palebné přehrady-těžkých pěchotních srubů od Bohumína na západ, doplněných dělostřeleckými tvrzemi. Pouze v horách měly být sruby lehčí Na Ostravsku byly také opevňovací práce zahájeny nejdříve a srub MO-8 u Antošovic byl vybetonován jako první na území Československa už v prosinci 1935. od roku 1936 vyrůstaly těžké sruby i na Králicku. od jara 1937 byly otevřené úseky přehrazovány lehkým opevněním.
Husáikův program z listopadu 1937 předpokládal. že do roku 1942 bude v úseku IV. sboru stavebně dokončeno téměř souvislé pásmo těžkého opevnění. Souvislý řetěz lehkého opevnění byl předpokládán už o čtyři roky dříve, pro rok 1938 bylo proto nařízeno zahájit práce na těžkém opevňění na západ od Opavy a v okolí Starého Města p. Sněžníkem.
Lehké pevnůstky měly do konce roku vytvořit souvislou čáru od kóty Bouda po Český Těšín. Téměř celé postavení mělo být opatřeno překážkami.
Po záboru Rakouska se v pokynech pro opevňování výrazně projevila obava z klešťového útoku Německa. Těžké opevnění mělo do konce roku postoupit od východu až k úpatí Jeseníků u Malých Heraltic a od západu přes kótu Sušina až po údolí u Branné. Připraveno mělo být uzavření údolí u Domašova. Lehké opevnění mělo být souvislé od Boudy po Čadcu, místy ho měly tvořit až tři sledy objektů. Mimo to bylo pokračováno v budování 2. postavení u Červené Vody a na podzim bylo připraveno jeho prodloužení podél řeky Branná po kótu Černá stráň, Diskutovalo se i o průběhu 2. postavení na východním křídle (nejspíše na trase Smolkov - Kružberk - Praděd), ale to nepřicházelo zatím v úvahu. Odsunuta byla i příprava ,,východní" ústupové příčky Kúty - Napajedla - Hranice - Opava.
V září i 938 však bylo těžké opevnění (s výjimkou Ostravska a Králicka) teprve ve výstavbě a v lehkém opevnění byly mezery kolem kóty Černava a zejména v masivu Orlíku, kde se pro řadu změn podařilo práce sotva zahájit. Zpoždění bylo zaviněno častými změnami původně určené trasy. Budování překážek probíhalo prakticky podél celého opevnění, na mnoha místech bylo ale teprve v počátcích.

Opevnění na Slovensku a Podkarpatské Rusi
Východní část republiky byla ohrožena možným útokem Polska a zejména Maďarska, ale vzhledem k mnoha naléhavějším úkolům při obraně českých zemí nemohla být zdejšímu opevnění věnována náležitá pozornost. Vojensky podléhala tato část republiky VII. sboru s velitelstvím v Bratislavě {postupně mělo přesídlit do Banské Bystrice}. Vl. sboru v Košicích a V, sboru v Trenčíně.
Podle programu z roku 1936 mělo být v I. etapě zajištěno těžkým opevněním bratislavské předmostí Petržalka, dolní tok řeky Hron a mosty v Komárně, Štúrovu a Čopu. V poslední, IV. etapě, měla být opevněná hranice s Polskem.
V roce 1936 značně pokročilo opevnění Petržalky a Komárna , na žádném jiném místě se však nepodařilo práce zahájit. Až koncem roku 1936 byly zadány lehké objekty mezi řekou Hron a městem Šahy, jejich stavba však byla zahájena až na jaře roku 1937. Objekty byly kombinací původní konstrukce LO vz. 36 a některých prvků řopíků. Během roku 1937 přehradily lehké pevnůstky téměř celé pohraničí od Hronu po Šafárikovo a přístupy k Rožňavě a Košicím.
Podle programu generála Husárka bylo v roce 1938 budováno proti Maďarsku souvislé 1. postavení poblíž hranice (s výjimkou břehů Dunaje a Moravy), na většině míst vyrůstalo asi 10 až 15 km ve vnitrozemí i 2. obranné postavení. Se stavbou těžkého opevnění se v dohledné době nepočítalo, i když technický průzkum byl na několika místech hotov.
Po záboru Rakouska byla dodatečně opevňována fronta kolem řeky Moravy jednak těsně u břehu osmi krátkými uzávěrami možných přechodů, jednak souvislou linií zhruba v trase projektovaného vodního kanálu. Připravovalo se i opevnění Dunaje, ale pro rychlý vývoj situace zústalo jen u projektu. Lehké uzávěry na řece Moravě měly být snad ještě v roce 1938 zesíleny devíti těžkými objekty. Stavba překážek měla být zahájena na podzim 1938.
Opevnění na severním Slovensku proti Polsku nikdy nepřekročilo stadium všeobecných úvah a mělo být provedeno až v poslední etapě formou uzavření přechodů. Jen v severozápadním cípu slovensko-polské hranice (u obce Čierna) měly už v roce 1 938 vyrůst poslední objekiy linie LO, budované však péčí IV. sboru. Trenčínského V. sboru se tedy stavba opevnění vůbec nedotkla.



Prameny a literatura:
  • Československé opevnění 1935-1938 - Lubomír Aron a kolektiv (Náchod 1990)
  • Lexikon těžkých objektů československého opevnění z let 1935-1938 - Eduard Stehlík a kolektiv (Dvůr Králové nad Labem 2001)
  • Wikipedie (První republika)
Copyright © Spolek vojenské hitorie Borová 2018 Webmaster Roman Kubeček
Návrat na obsah