Překážky
Čs. opevnění
Překážky
Se zahájením výstavby čs. opevnění bylo nutné také započít s budováním překážek, které měly být nedílnou součástí opevněné linie.
Proti pěchotě se převzaly překážky používané v první světové válce, které se osvědčily, horší situace ovšem nastala při projektování překážek proti útočné vozbě (tanky) protože zde chyběly jakékoliv válečné zkušenosti.
Čs. konstruktéři ovšem odmítli převzít typy překážek používané na Maginotově linii a zahájili vlastní vývoj, na jehož konci byla výstavba velmi důmyslného systému překážek s použitím unikátních překážkových prvků.
Protipěchotní překážky
Tvořily je ocelové překážkové kolíky a ostnatý drát. Ocelový překážkový kolík byla ocelová tyč o průměru 20 mm zapuštěná do betonového bloku. Dle provedení měla tyč jedno až tři oka k uchycení ostnatého drátu a výšku 22, 30, 95, 115 nebo 135 cm. Betonový blok měl většinou rozměr 25×25×40 (dvouoké a tříoké kolíky), nebo 20×20×40 cm (jednooký kolík).
Kovové kolíky postavené do několika řad se proplétaly podle daného schématu ostnatým drátem, který vytvořil hustou a téměř nepropustnou síť. Proti vyvrácení se jednotlivé kolíky kotvily hladkým vázacím drátem k patám okolních kolíků.
Kvůli rychlému sledu událostí byla budována také improvizovaná protipěchotní překážka, kde ocelové kolíky nahradily dřvěné kůly, zatlučené do země.
Protitankové překážky
Vývoj protitankových překážek nebyl zdaleka jednoduchý a musely se zkoušet různé kombinace a provedení s cílem nalézt optimální poměr cena-výkon.
Poměrně rychle se rozhodlo o budování protitankových příkopů, které měly smysl zejména v těžkém opevnění blízko objektů, kdy útočící tank do příkopu zajel a po zničení nepřekážel ve výstřelu pevnostních zbraní.
Protitankové překážky se zkoušely od r. 1936 ve formě 450 kg vážících železobetonových ježků.
Ty nevyhovovaly velkou hmotností, malou odolností vůči trhavinám a poskytovaly útočící pěchotě dostatečný kryt a proto byly nahrazeny 250 kg těžkými rozsocháči, sestavenými ze tří ocelových ramen.
Na ostravském úseku opevnění, kde se s výstavbou překážek započalo, byl ponechán systém protitankových překážek tvořený ze
železobetonových ježků a jedné řady ocelových
rozsocháčů.
Pro těžké a lehké opevnění ŘOP nakonec schválilo kromě protitankových příkopů také výstavbu čtyř typů kombinované protitankové překážky, přičemž v liniích lehkého opevnění se jako protitankové překážky stavěly příkopy bez použití betonové stěny, betonové rozsocháče a překážka typu „C“
Všechny protitankové překážky byly stavěné v kombinaci s protipěchotní překážkou.
Překážky se dělily podle účelu na pěchotní a protitankové a podle umístění na intervalové a obvodové.
Intervalová překážka přecházela v obvodovou, která ve vzdálenosti 50 metrů obkroužila objekt ze strany nepřítele a pokračovala dále k sousední pevnosti.
Protipěchotní překážku tvořilo několik ocelových tyčí silných 2 cm s jedním až třemi oky ukotvených do betonového bloku a vzájemně propletených ostnatým drátem.
Průchody sloužící strážím nebo zásobování se daly uzavírat přenosnou překážkou propletenou ostnatým drátem - tzv. španělským jezdcem.
Jako hlavní protitanková překážka v těžkém opevnění byla nakonec schválena jedna řada ocelových jehel doplněná jednou řadou ocelových rozsocháčů a to vše doplněné o kolíky (prasečí ocásky) a propletené ostnatým i vázacím drátem.
„A“ Řada ocelových jehel a ocelových rozsocháčů, doplněná překážkovými kolíky
(nejčastější protitanková překážka v liniích těžkého opevnění)
„B1“ Dvě řady ocelových jehel doplněné překážkovými kolíky
(spojovací překážka např. u protitankových příkopů)
„B2“ Dvě řady ocelových jehel doplněné dvěma řadami ocelových rozsocháčů
(intervalová překážka přetínající silnice a cesty)
„C“ Dvě řady ocelových rozsocháčů doplněné překážkovými kolíky
(protitanková překážka, použitá i v liniích řopíků, vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci se často tato překážka redukovala na jednu řadu rozsocháčů kvůli rychlejší výstavbě)
„B1“ Dvě řady ocelových jehel doplněné překážkovými kolíky
(spojovací překážka např. u protitankových příkopů)
„B2“ Dvě řady ocelových jehel doplněné dvěma řadami ocelových rozsocháčů
(intervalová překážka přetínající silnice a cesty)
„C“ Dvě řady ocelových rozsocháčů doplněné překážkovými kolíky
(protitanková překážka, použitá i v liniích řopíků, vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci se často tato překážka redukovala na jednu řadu rozsocháčů kvůli rychlejší výstavbě)
Protitanková a protipěchotní překážka typ „C“
Unikátně dochovaný pozůstatek po překážce typu „C“ ve východních Čechách se podařilo najít v linii lehkého opevnění po roce 2000 v těžko přístupném lesním terénu.
Z překážky zůstala kompletně zachovaná protipěchotní část, tvořená lidově řečeno prasečími ocásky, které byly původně propletené ostnatým drátem spolu s ocelovými rozsocháči.
Podle umístění a provedení se zřejmě jednalo o redukovanou překážku na jednu řadu rozsocháčů viz. dobová fotografie.
Oproti klasické překážce typu „C“ byly u redukované překážky použité místo dvouokoých ocásků tříoké ocásky kvůli lepšímu provázání ostnatým drátem z jedné strany.
Ocelový rozsocháč (Český ježek)
Ocelový rozsocháč byla čs. protitanková překážka, tvořená ze tří dílů, z nichž dva byly snýtovány (později svařovány) k sobě již v továrně a třetí díl byl přišroubován na místě určení z důvodů lepšího uskladnění při přepravě.
Vzhledem k vynikajícím výsledkům při vojskových zkouškách, kdy se tato překážka ukázala jako velmi odolná vůči kulometné a dělostřelecké palbě ŘOP rozhodlo používat rozsocháč jako hlavní prvek protitankových zátarasů v liniích těžkého a lehkého opevnění bez ohledu na dokončenost pevnostní linie.
Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se rozsocháče používaly také k rychlému přehrazení cest u kontrolních stanovišť čs. armády a na hraničních přechodech.
Vzhledem k vynikajícím výsledkům při vojskových zkouškách, kdy se tato překážka ukázala jako velmi odolná vůči kulometné a dělostřelecké palbě ŘOP rozhodlo používat rozsocháč jako hlavní prvek protitankových zátarasů v liniích těžkého a lehkého opevnění bez ohledu na dokončenost pevnostní linie.
Po vyhlášení mobilizace v září 1938 se rozsocháče používaly také k rychlému přehrazení cest u kontrolních stanovišť čs. armády a na hraničních přechodech.
Tvůrcem a autorem této překážky je major stavební služby František Kašík, technický specialista Ředitelství opevňovacích prací, jež řídilo výstavbu našeho pohraničního opevnění.
Roszocháče byly natírané zelenou anebo černou barvou, zelená převládala zřejmě zejména v horách na severní hranici.
Původní varianta počítala s profily L 140/140/13mm, dlouhými 1800mm, později byly profily prodlouženy na 2100mm a na koncích opatřeny patkami proti zaboření do země s výřezy pro doplnění ostnatým drátem.
Hmotnost původní verze byla 198 kg, po úpravě vzrostla až na 240 kg, což bylo stále méně, než kolik vážil železobetonový ježek, který se navíc musel převážet v celku a přemisťovat jeřábem, zatímco ocelový rozsocháč mohli přenášet a kutálet tři chlapi.
Rozsocháč dokázal zastavit a při prudkém nájezdu i převrátit všechny typy německých tanků, které chtěl Hitler nasadit do bojů v Československu, až teprve pozdější typy středních a těžkých tanků dokázaly linie rozsocháčů překonávat, v roce 1938 se jednalo o 100% spolehlivou a účinnou překážku.
Rozsocháč dokázal zastavit a při prudkém nájezdu i převrátit všechny typy německých tanků, které chtěl Hitler nasadit do bojů v Československu, až teprve pozdější typy středních a těžkých tanků dokázaly linie rozsocháčů překonávat, v roce 1938 se jednalo o 100% spolehlivou a účinnou překážku.
Po záboru čs. pohraničí v říjnu roku 1938 a okupaci ČSR v březnu 1939 padlo Němcům do rukou také mohutné množství překážek včetně deseti-tisíců ocelových rozsocháčů a tun ostnatého drátu.
Zatímco ocelové jehly a překážkové kolíky Němci ihned použili ve svých ocelárnách jako kvalitní surovinu, tak ostnatý drát a zejména ocelové rozsocháče se rozhodli i nadále používat.
Snad nejznámější je použití této překážky na jejich budovaném Atlantickém valu, kdy se pro rozsocháč vžil název "Český ježek"
Nejpoužívanější protitanková překážka II. světové války, vyráběná mnoha státy v různých modifikacích dodnes je jasným příkladem vysoké dokonalosti čs. opevnění.
Zatímco ocelové jehly a překážkové kolíky Němci ihned použili ve svých ocelárnách jako kvalitní surovinu, tak ostnatý drát a zejména ocelové rozsocháče se rozhodli i nadále používat.
Snad nejznámější je použití této překážky na jejich budovaném Atlantickém valu, kdy se pro rozsocháč vžil název "Český ježek"
Nejpoužívanější protitanková překážka II. světové války, vyráběná mnoha státy v různých modifikacích dodnes je jasným příkladem vysoké dokonalosti čs. opevnění.
Koncem září roku 1938 zůstal čs. překážkový systém na mnoha úsecích ve výstavbě, přesto se jednalo o velmi účinný obranný prvek, a překážky by beze zbytku splnily úkoly, pro které byly určené i díky včasnému rozmístění zbraní v liniích opevnění.
Dobové fotografie: Jan Lakosil & Tomáš Svoboda, Roman Kubeček
Současné fotografie: Roman Kubeček