ROTO

Čs. armáda

ROTO - Rota Osádek Těžkého Opevnění

V září roku 1938 byly na jižní Moravě pevnůstky lehkého a nedokončeného těžkého opevnění obsazeny nejen vojáky pěších pluků, ale také např. hraničáři, kteří stejně jako na severní hranici republiky měli později patřit k pevnostním hraničářským plukům.

Po pádu železné opony po druhé světové válce se čs. opevnění opět dostalo na hranici s Rakouskem do bodu zájmu čs. generality.

Bylo aktivováno lehké opevnění, doplňované poválečnou výstavbou dalších objektů, a také byly zahájeny práce na stavebním dokončení a vybavení šesti pěchotních srubů na jižní Moravě (další pěchotní sruby armáda obsadila také u Bratislavy)

Pro oblast jižní Moravy a západního Slovenska tak v poválečném československu vznikl v podstatě jediný pevnostní útvar - 8. pevnostní brigáda, kterou tvořily čtyři pevnostní prapory s velitelstvím v Rajhradě.

První pevnostní jednotky

Jižní hranice s neutrálním Rakouskem byla až do 12. března 1938 považována velením čs. armády jako dostatečně zajištěná lehkým opevněním, ovšem po záboru Rakouska Německem se situace změnila.

Stavebním firmám byly zadány k výstavbě nové úseky lehkého a těžkého opevnění včetně překážek a došlo k reorganizaci a vzniku dalších útvarů a jednotek, a tak vznikl i Hraničářský pluk 3, jehož vojáci obsazovali lehké a polní opevnění a Hraničářský pluk 11, který měl ale zatím jen charakter pěšího pluku, protože s výstavbou těžkého opevnění se teprve začínalo, ovšem jižní hranici se dobře podařilo pokrýt lehkým a polním opevněním, včetně překážek.

Hitler samozřejmě chtěl využít vynikajícího nástupového prostoru pro svojí armádu v Rakousku, odkud mohl napadnout jižní hranici ČSR a po prolomení obrany postupovat na Brno a klešťovým úderem obklíčit celé Čechy.

Vzhledem k tomu, že těžké opevnění nebylo na Jižní Moravě ani zdaleka dokončené, předpokládali čs. generálové i zde velmi těžké boje a průlom linie lehkého opevnění, přičemž k protiútoku mělo být využito nejlepších mobilních jednotek, rychlých divizí čs. armády.

Hlavní důraz obrany byl proto i nadále kladen na udržení severní hranice, kde nesmělo dojít k průlomu opevněných linií.

Moje služba u ROTO Znojmo

desátník v záloze Roman Kubeček (Frenkie)

V pátek 17. června jsem přesně po dvaceti letech přijel do malebné jihomoravské obce Šatov, abych si obešel pěchotní sruby
těžkého opevnění a vybrané řopíky, na kterých jsem před dvaceti lety sloužil jako voják AČR pod útvarem ROTO Znojmo.

ROTO byla zkratka oficiálního názvu pevnostní roty, který zněl „Rota Osádek Těžkého Opevnění“. Pojďme se tedy podívat na vznik a činnost tohoto útvaru blíže.

Vznik jediného pevnostního útvaru po druhé světové válce se datuje do roku 1952, kdy jej tvořily čtyři pevnostní prapory, které obsazovaly těžké opevnění na jižní Moravě a také kolem Bratislavy. Protože čs. pevnostní pásmo vedlo na hranici s Rakouskem a v té době už byla spuštěna železná opona, bylo také započato s reaktivací a dokončením těžkého a lehkého opevnění, včetně vývoje nových zbraní a vybavení do pěchotních srubů.

Zde bych zájemce odkázal na vynikající publikaci „Utajená obrana železné opony“, která naprosto unikátně popisuje celý vývoj poválečného opevnění a reaktivaci předválečného včetně unikátních fotografií. Já jsem nastoupil k ROTO po absolvování základního výcviku koncem května roku 1996 a v té době už naše rota patřila pod 16. brigádu územní obrany Znojmo, která v míru měla jen velitelství a útvar ROTO. Ještě v roce 1992 ovšem byly pevnostní roty dvě, druhá byla v Mikulově, ta ale zanikla a my tedy převzali i údržbu jejího pěchotního srubu MJ-S 29 a vybraných řopíků u Mikulova. Na starosti jsme měli šest pěchotních srubů, MJ-S 2 „Úvoz“, MJ-S 3 „Zahrada“ v obci Šatov a MJ-S 4 „Zatáčka“ u Chvalovic; na další dva objekty jsme museli jet už dále, a sice k obci Dyjákovice, kde se nacházejí pěchotní sruby MJ-S 15 „Závora“ a jednopatrový MJ-S 16 „Výběžek“. Poslední zmiňovaný pěchotní srub u obce Mikulov je MJ-S 29 „Svah“.

Samotné sruby byly v padesátých letech stavebně dokončené, byly osazeny zvony a také originální střílny pro původní kanóny a dvojčata těžkých kulometů (hlavní střílny zbraní vytrhli Němci za války). Kanóny L1 ovšem už osazené nebyly (byly připravené ve skladech) a nakonec došlo k opětovnému vybourání střílen a osazení větších, pro upravený původně ruský tankový kanon vz. 44/59.

Hned v červnu roku 1996 jsme v počtu šesti až šestnácti vojáků započali údržbu jednotlivých pěchotních srubů, začínalo se v Šatově a údržba spočívala v posekání náletových křovin, opravy plotu okolo objektu, následovalo natírání zvonů a samotného objektu práškovými barvami, do kterých jsme ještě přidávali fermež. Údržba vnitřních prostor spočívala ve vysunutí kanónů a jejich kontrole, mazání, opravy oděrků při manipulaci, dále se mazaly lafet pro těžké a lehké kulomety, průzorové vložky a vlastně vše, co bylo kovové. Zároveň když jsme byli na objektu, tak se spolu s údržbou prováděl také výcvik v obsluze a používání pevnostního vybavení. Zde jsem měl výhodu znalosti opevnění, takže jsem již pevnostní výbavu dobře znal.

Z originálního pevnostního vybavení byla využita zejména kulometná výzbroj (kulomety vz. 26 a vz. 37, z nichž některé byly i dokonce přímo zbraně vyrobené ve třicátých letech), dále lafetace a příslušenství včetně čištění, plniček nábojových pásů a zásobníků. Jako optické zaměřovače pro těžké kulomety se používala originální pevnostní optika, tvořená optickými zaměřovači z Meopty Přerov, stejně tak i zvonové periskopy. U těch ovšem došlo k zajímavé situaci, byly sice funkční, ovšem neměly zkalibrované stupnice, takže v roce 1996 už by sloužily jen pro klasické pozorování. Meopta Přerov totiž při pokusu o repasování těchto zvonových periskopů zřejmě narazila na určitý problém ohledně optiky a další vývoj by byl zřejmě pro armádu moc drahý, takže od něj bylo upuštěno. Původní funkce zvonového periskopu totiž byla, že pozorovatel měl hlásit souřadnice cílů obsluze zbraní v kasematách pěchotního srubu, a to by bez zkalibrování nešlo. Stěnové periskopy byly plně funkční a díky jejich jednoduché konstrukci a funkci (pozorování hluchých míst vně objektu) dokázala Meopta bez problémů vyrobit větší množství pro potřeby pěchotních srubů podle předválečné dokumentace při použití už vyrobených součástí. Také vybavení zvonů se skoro nelišilo od původní dokumentace, jen zvonové podlážky byly vyrobené znovu v poválečných letech a lišily se v detailech (výtah na schránky).

Samotný výcvik v obsazení objektu se zřejmě moc nelišil od předválečného předpisu, v prvé řadě se tedy objekt uvedl do palebné pohotovosti, rozdělili jsme se na dvě družstva (každé jednu stranu objektu) a osadili jsme do lafet těžké a lehké kulomety pod betonem, hned na to jsme zvenčí odkryli desky chránící střílny pevnostních kanónů, k čemuž jsme používali také kovový rošt, který jsme dávali přes diamantový příkop. Následovalo vysunutí kanónu do palebné pozice, k tomu uvnitř objektu sloužily kolejnice a pojezdové podpěry, tato operace trvala zhruba 20 až 25 minut, do půl hodiny už kanón musel být schopný střelby. Poté už vojáci zaujímali palebné pozice, ke kanónu, ke kulometům, jeden voják do zvonu, vysunout zvonový periskop, jako spojení po objektu sloužily klasické polní telefony, další vojáci měli za úkol nosit do objektu munici z přijíždějících nákladních aut, náš vozový park byl klasický, jeden UAZ 469B a dvě dnes již legendární Pragy V3S.

Pěchotní srub MJ-S 3 byl napojený přímo na elektrickou civilní síť, u ostatních objektů jsme zapojovali přenosné vojenské centrály, které jsme dávali venku k záhozu, např. Na MJ-S 15. Jinak museli dva vojáci také točit hlavním ventilátorem v dolní místnosti, aby hlavně do střeleckých místností proudil čerstvý vzduch. Samotný objekt už byl více rozdělený na jednotlivé místnosti, které se daly uzavřít vzduchotěsnými dveřmi a oproti předválečnému provedení byly v objektech použité menší filtroventilační soupravy. Při zapojení filtrů by osádka byla v plynových maskách, jejichž hadice by byly napojené na hlavní větev přívodu vzduchu z filtrovny.

V objektu byly dále funkční kopané studny s nádržemi umístěnými u schodiště, které stejně jako třeba vchodové silnostěnné dveře byly znovu vyrobené podle původních plánů. Ubikace byly řešené vojenskými postelemi, na kterých byla vojenská nafukovací lehátka, která samozřejmě jsou komfortnější než původní slamníky a nejsou náchylná na vlhkost. A jak se spí v bunkru na lehátku jsem si opět vyzkoušel po dvaceti letech a myslím, že oproti roku 1938 je to jediná změna k lepšímu ohledně vybavení :-) Také se zkoušelo vnitřní stěny jedné místnosti pokrýt izolační pěnou a pěna dodnes drží.

Bojové možnosti pevností

V roce 1996 se stále počítalo s pevnostmi a vybranými pevnůstkami na jižní Moravě jako s odolným bodem obrany u hranic s Rakouskem. Zejména železobeton a ocelové zvony budou stále vykazovat stejnou tvrdost a jedná se tím pádem o nejodolnější úkryty v krajině. Instalace nových kanónů také potvrdila původní záměr čs. konstruktérů, že opevnění se může v budoucnu přezbrojit.

Ponechání lehkých a těžkých kulometů bylo sice už více překvapující, ovšem armáda měla těchto zbraní stále dostatek a tak se vyvinula jen lafetace do předválečného lehkého opevnění nového typu a poválečných objektů polní obrany, zvaná UL-1.

K další výzbroji patřily legendární samopaly vz. 58, univerzální kulomety vz. 59, ruční protitankové zbraně jako třeba RPG75 a sovětská RPG-7, granáty se měly použít dva typy, a sice opět legendární F1 a RG-4.

Po dokončení výcviku a údržby postupně na všech šesti pěchotních srubech a vybraných řopíků bylo naplánované vojenské cvičení ROTO v Boleticích na Šumavě. Na samotné cvičení jsme jeli po vlastní ose ze Znojma dvěma nákladními auty a vezli jsme si sebou i zbraně, munici a lafetaci. V půli cesty nám cestu zkomplikovala nehoda, když naše nákladní auto sjelo do příkopu a narazilo do stromu, naštěstí se nikomu nic nestalo. PragaV3S ale zůstala nepojízdná a my museli čekat na náhradní auto, cvičení se tímto dnem málem zrušilo, ale nakonec bylo rozhodnuto pokračovat.

Výcvikový prostor Boletice se nacházel také v linii čs. předválečného opevnění, takže jsme obsadili dva řopíky, v dolním byla instalovaná lafeta UL1, do které jsme dali univerzální kulomet vz. 59 a horní řopík jsme vybrali jako hlavní a do něj jsme dali předválečné zbraně LK vz. 26 a TK vz. 37.

Nejdříve jsme ale museli oba řopíky vyčistit od náletových křovin, kterými jsme potom udělali maskování, u horního řopíku jsme si vykopali také zákopy a střelecké okopy pro různé zbraně. Následovaly ostré střelby na různé vzdálenosti (200 až 900 metrů) přičemž mě osobně zaujala velká přesnost kulometu vz. 26 a oba lehké kulomety tedy po celou střelbu trvající asi dvě hodiny nevykázaly žádnou poruchu, stejně tak kulomet vz. 37, kde nastal problém jen s uvolněným čepem u trojnožky. U univerzálního kulometu vz. 59 už ovšem problémy nastaly, ale daly se naštěstí rychle odstranit. Zajímavostí bylo vyzkoušení krycí palby, kdy my jsme se schovali do horního řopíku a z dolního na nás byla vedená krycí palba, my uvnitř ovšem nic neslyšeli :-) Řopíky byly samozřejmě vybavené také ventilátory a periskopy, toto vybavení se v devadesátých letech v pevnůstkách nechávalo, i když se postupně ztrácelo.

Následovala obrana proti obrněné technice nepřítele, takže se počítalo s použitím ručních zbraní typu RPG, kdy byly předem připravené okopy u řopíku pro čelní palbu.

Vyvrcholením zkoušek byla střelba do čelní stěny řopíku z tanku T-72 a nárazovým granátem. Vzhledem k absenci kamenné rovnaniny byl výstřel vedený do čelní stěny, ovšem zásah nebyl přesný, takže došlo jen k poškození krycího ucha. Jako poslední část střeleb jsme měli používání a hod ostrými granáty RG-4 a F1, přičemž granát F1 jsme mohli použít jako obranný jen ze zákopu anebo granátového skluzu, protože měl smrtící účinek střepin až na 150 metrů. Z vlastního pohledu vím, že použití čs. stálého opevnění by mělo v případném válečném střetnutí smysl, protože se dodnes jedná o nejodolnější úkryt pro pěchotu v krajině a v kombinaci se zákopy a použitím zbraní i mimo objekt (taktika používaná už Němci za války) se jedná o stále platnou taktiku obrany. Ovšem to se týká opevnění lehkého, které se dalo dobře zamaskovat a je ho v krajině hodně, takže bylo počítáno i s použitím některých objektů jako klamných cílů. Na využití šesti pěchotních srubů už mám spíše úsměvný názor, ty se tak lehce zamaskovat nedaly, netvořily ucelenou linii a nepřítel o nich moc dobře věděl.

Použití většiny vybavení navíc ještě z doby mobilizace čs. armády v roce 1938 prezentovalo ROTO spíše pro zachování tradice mít pevnostní jednotku u armády ČR, protože bojová hodnota těžkého opevnění se již v roce 1996 rovnala nule.

Jako poslední činnost na opevnění u ROTO se od podzimu a přes zimu prováděla obhlídka vybraných objektů lehkého opevnění od Břeclavi po Vranov nad Dyjí, a několik málo objektů se také udržovalo v perfektním stavu včetně obnovování maskování, lafetace, nářadí i dokonce petrolejových lamp, takže si stačilo jen přinést zbraně a munici a objekt byl připravený k boji.

Když byla kasárna ve Znojmě srovnána se zemí, útvar ROTO se ještě na pár měsíců přesunul do Mikulova, kde definitivně zanikl na konci roku 1999 a tím skončila dlouholetá tradice pevnostních vojáků, tzv. hraničářů, jejíž historie sahá do roku 1936, kdy se začaly formovat první čs. jednotky pro boj v opevnění na Ostravsku, ovšem právě díky AČR můžeme dnes vybrané objekty obdivovat v plné své kráse jako muzea otevřená veřejnosti, protože se podařilo uchovat nejen exponáty, ale v archivech také výkresovou dokumentaci a v neposlední řadě pevnostní vojáky, kteří se i nadále snaží o záchranu a zpřístupnění čs. pevností.

Podle vzpomínek služby u ROTO sepsal des. v záloze Roman Kubeček

Postavené pěchotní sruby na jižní Moravě

Pěchotní srub MJ-S 2 "Úvoz" najdete v obci Šatov, dnes zavřený a nepřístupný.

Pěchotní srub MJ-S 3 "Zahrada" najdete také v obci Šatov, přístupný veřejnosti a vybavený do stavu, v jakém se nacházel v péči armády do roku 1998.

Pěchotní srub MJ-S 4 "Zatáčka" se nachází na poli u obce Chvalovice a dnes je objekt díky nadšencům plně vybavený do stavu z roku 1959 a později.

Pěchotní srub MJ-S 15 "Závora" najdete u obce Dyjákovice, v péči nadšenců, kteří objekt opravují.

Pěchotní srub MJ-S 16 "Výběžek" také u obce Dyjákovice je jednopatrový a bohužel veřejnosti nepřístupný.

Pěchotní srub MJ-S 29 "Svah" byl postaven u města Mikulov v krásné vinařské krajině a parta nadšenců v něm dnes buduje muzeum, veřejnosti přístupný.

Fotogalerie ROTO 1996-2016