Výstavba - Pěchotní srub N-S 61 Chata

Přejít na obsah

Výstavba

Pěch. srub N-S 61
Pěchotní srub N-S 61 Chata je samostatný oboustranný objekt I. třídy odolnosti, který je umístěný v linii hlavního obranného postavení (linie těžkého opevnění) a vojenskou zakázku na stavbu na základě neveřejné soutěže získala stavební firma  ing. Václav Střebský, úředně autorizovaný civilní inženýr, Plzeň, které byla zadána stavba objektů 17. března 1938 a zahájena  27. března 1938.
Kanceláře firmy byly v obci Borová  a firma měla při zahájení stavby jednoho vedoucího vyšší kategorie, jednoho vedoucího nižší kategorie, dva políry a sto dělníků.
Objekt byl postaven v rámci podúseku 6/V Borová, který patřil pod ženijní skupinové velitelství v Náchodě (ŽSV V Náchod) a tento podúsek, zahrnující objekty N-S 60, 61, 62a, 62b, 63, 64, 65, 66, 67, 68 a 69 firma měla postavit za celkovou částku 12 469 606,79 Kč a doba výstavby stanovena na 250 pracovních dní.
Betonáž objektu proběhla 5 - 10. 7. 1938 a stavební náklady činily 1 060 400,25 Kč, spotřebovalo se 1. 157 m³ betonu.
Objekt je postavený v první římské třídě odolnosti, strop má silný 150cm, čelní stěnu 175cm, ostatní stěny horního patra 100cm a týlové stěny dolního patra 125cm a mohl odolat přímému zásahu granátu ráže 150mm anebo leteckou pumou běžné hmotnosti.
Po vybetonování objektu následovaly dokončovací práce, objekt byl omítnut (na Náchodsku se používala přímo barevná omítka jako maskování) byla provedena izolace stropu asfaltem a podél stěn dolního patra čelní stěny měli dělnící ručně narovnat kamennou předlohu, která u čelní stěny byla silná tři metry a metr kolem ostatních stěn, což vzhledem k rychlému spádu událostí už stavební firma nestihla.
Zvony nebyly osazeny a měly je dodat Škodovy závody  akc. Společnost Plzeň 30. listopadu 1938, vojáci tedy koncem září obsadili objekt pouze po hrubé betonáži a spolu se sousedním objektem N-S 60 připravili k provizorní obraně, která spočívala v umístění lehkých a těžkých kulometů.
Protože Náchodská oblast nebyla určená k záboru po podepsání mnichovské dohody, zůstala tato část linie na čs. území a stavební firmy už nepokračovaly ve výstavbě, objekty byly uzamčeny a staly se cílem mnoha rodinných výletů obyvatelstva a právě díky tomu se dochovalo poměrně velké množství fotografií z náchodské oblasti, včetně čs. vojáků.

Popis přípravných a hlavních prací při stavbě srubu čs. těžkého opevnění
podle vzpomínek Npor. Ing. Václava Sobotky

Vytýčení objektu a předání staveniště dodavateli zajišťoval osobně velitel podúseku podle dokladů v prováděcím projektu, v němž byl návrh půdorysu nadzemního podlaží včetně osy palebných vějířů.
Tyto osy byly v terénu označeny kolíky, na něž projektant provedl nejprve situačně výškopisné zaměření celého staveniště s následným vrstevnicovým plánem, který pak tvořil hlavní podklad pro vypracování projektu.
Prostorové řešení a umístění objektu navrhovali pracovníci ŘOP Praha, stavební prováděcí plány vypracovala vojenská stavební služba při MNO, vel plk. stav. ing. Josef Hubálek.
Rovněž výškové fixování objektu bylo vtaženo na pevné body na každém staveništi s označením nadmořské výšky.

Vytyčovací práce před zahájením zemních prací

Po vyčištění staveniště od křovin a zpravidla i po vykácení lesních porostů byla nejprve výškově zaměřena za účasti dodavatele konfigurace stávajícího terénu ve čtvercové síti  o straně 5 m a toto zaměření bylo použito k výpočtu kubatur jak výkopů, tak i násypů pro úpravy u vlastních objektů i v palebných vějířích, kde se odstraňovaly tzv. hluché prostory.
Obrys výkopu byl vyznačen kolíky a výškovými lavičkami a v průběhu provádění byly též zjišťovány polohy jednotlivých těžebních tříd včetně druhů skalních podkladů pro následné zpracování skutečných kubatur ve vyúčtovacích plánech proti položkám v zadávacích rozpočtech.

Pro těžení hornin byly používány i trhaviny, pro které byl na staveništi zřízen malý uzavřený sklípek v odlehlém místě v předepsané bezpečné vzdálenosti.
Po dosažení základové spáry byla vytyčena poloha kanalizační čističky OMS, a pokud ještě nebyla provedena, též i vrtaná studna pro pitnou vodu.
V příznivých rovinatějších terénech se prováděl vrt přímo z terénu před výkopem, čímž bylo dosaženo plynulého postupu vrtání studní.
Denní výkon při vrtání činil podle druhu zeminy a skály tři až šest metrů denně, což znamenalo průměrně dvě studny za měsíc, mohlo se také stát, že firma musela udělat vrt studny hluboký i přes sto metrů a cena za vrt přesáhla i 200 000,- tehdejších korun.

Pro osazení čističky OMS a vybetonování vyrovnávací vrstvy podkladního betonu pod základovou spáru celého objektu do předepsané roviny se vytyčoval půdorys obvodních a vnitřních stěn celého suterénu.
Před zahájením tesařských prací provedl dodavatel tam, kde bylo třeba úpravu svahů výkopu včetně torkretování zvětralých skal cementovou maltou pomocí tzv. cementového děla.
Rovněž byly zřízeny odvoďnovací stružky u paty výkopu se spádem ke sběrné jímce, aby bylo možno dešťovou a spodní vodu odčerpat, a tak nedošlo k zaplavení základové spáry.

Zařízení staveniště

Nejprve bylo nutné zajistit příjezdovou komunikaci od státní silnice, většinou byly použity trasy polních a lesních cest, které byly rozšířeny a zpevněny kamenivem pro jednosměrný provoz na šířku 4-4,5 m, se zvětšením poloměru nevyhovujících zatáček.
V horní části před objekty byly provedeny kratší odbočky v nové trase až na staveniště, kde si již dodavatel určil rozmístění ploch pro skládku kameniva ve čtyřech frakcích s vydřevením podlah i stěn fošnami pro objem 1000-1700 m³, pro sklady cementu v množství 500 až 600 tun, pro umístění míchaček betonu vedle skládek kameniva v počtu 5ks objemu 500 litrů podle zadávacích podmínek, pro strojní vybavení dvou dieselelektrických agregátů s rozvodnou a 5 ks diesel kompresorů se skladem pohonných hmot.
Dále zde byl prostor pro skládku ocelové výztuže, její ohýbání a uložení do označených oddělení pro svislou výztuž a pro jednotlivé vodorovné vrstvy, pro šatny dělníků, kanceláře vedení stavby a strážnici pro dozor u vjezdových vrat oploceného staveniště.

Těmito požadavky, předepsanými pro dodavatele v zadávacích podmínkách, ŘOP sledovalo základní podmínku, dodržet nepřerušenou betonáž objektu, protože tolerance v přerušení byla povolena maximálně na 2 hodiny (počátek tuhnutí betonu).
Úprava staveniště proto vyžadovala na některých úsecích velké terénní úpravy pro vnitřní účelovou komunikaci a stavební materiál byl dopravován převážně z nádraží, kam se přivážel veškerý drcený kámen z lomů, dále speciální rychle tvrdnoucí cement, jakož i ocelová výztuž ve svazcích dlouhých 10-12 metrů.

Tuto náročnou dopravu po strmých cestách na staveniště objektu sjednával dodavatel se soukromými autodopravci, kteří dokázali při celodenním i nočním provozu s několika auty značky Praga a Škoda spolehlivě zajistit dovoz materiálu na jeden objekt v objemu až 3700 tun, takže betonáž objektu byla vždy zahájená a dokončená bez problémů.
Stejně tak musely být včas na staveniště dodány veškeré ocelolitinové střílny a další drobné součástky, které musely být osazeny již v bednění před betonáží, ovšem jsou případy zejména z hor, kdy tomu tak nebylo a střílna se musela osadit později dodatečně.

Práce před započetím betonáže

Tesařské práce byly velmi složité a vyžadovaly zhotovení pevného fošnového bednění obou podlaží, schodiště z přízemí do suterénu, vchodu a příkopy pod střílnami objektu.
Ačkoliv se vždy jednalo o atypické řešení jednotlivých objektů a tyto práce trvaly maximálně jeden měsíc, nesmělo být zapomenuto na vybednění všech instalačních otvorů, prostupů stěn a stropů anebo drážek pro osazení gonzolí, na kterých se později instalovaly rozvody vodoinstalace, vzduchotechniky atd.
Celkový počet takových prostupů mohl činit až 2000 ks a za správnost a úplnost zajištění těchto úprav byl osobně zodpovědný velitel podúseku a před každou betonáží je důkladně kontroloval podle projektu, protože jakékoliv opomenutí by po vybetonování způsobilo náročné vrtací a bourací práce.

Rovněž byla věnována pozornost přesnému vodorovnému osazení kanónových a kulometných střílen, na spodní vnitřní ploše střílen byly vybroušeny dvě přesné plošky na sebe kolmé o délce 250 mm a šíře 50 mm.
Dovolená tolerance v nerovnosti činila maximálně jeden dílek na strojnické libele, kterou byl pro tuto kontrolu vybaven velitel podúseku a kontrolu prováděl nejen před betonáží, ale i během betonáže, jelikož dusání betonu se provádělo také příložnými elektrovibrátory, které způsobovaly citelné chvění celého bednění.

K
dyž betonáž probíhala ve vrstvách, v nichž byly osazeny střílny, byla zvýšena kontrola polohy, která se mohla ještě upravit klínováním v dosedacích plochách, tím bylo docíleno, že by nedošlo k poškození zbraně ve střílně vlivem nepříznivých dynamických účinků při rychlopalbě až 30 ran za minutu (kanón Škoda), protože zbraň musela být v absolutně vodorovné poloze.
Po dohotovení bednění byly na vnitřních plochách vybedněných stěn vyznačeny a popsány vrstvy po 20 cm, které určovaly rovinu následné betonáže dusané pneumatickými pěchy a do těchto vrstev se vkládala vodorovná výztuž.
Ačkoliv se vždy jednalo o atypické řešení jednotlivých objektů a tyto práce trvaly maximálně jeden měsíc, nesmělo být zapomenuto na vybednění všech instalačních otvorů, prostupů stěn a stropů anebo drážek pro osazení gonzolí, na kterých se později instalovaly rozvody vodoinstalace, vzduchotechniky atd.
Celkový počet takových prostupů mohl činit až 2000 ks a za správnost a úplnost zajištění těchto úprav byl osobně zodpovědný velitel podúseku a před každou betonáží je důkladně kontroloval podle projektu, protože jakékoliv opomenutí by po vybetonování způsobilo náročné vrtací a bourací práce.

Další součástí tesařských prací bylo zhotovení velké pracovní plošiny nad celým půdorysem objektu ve výši 2 m nad nejvyšším místem povrchu stropu budoucího objektu (otvory pro osazení zvonů) a pro dopravu betonové směsi bylo u okraje plošiny, zpravidla uprostřed přední stěny několik výsypných výtahů.
Plošina měla pevnou podlahu z fošen pro ruční káry, tzv. japonky, kterými se rozvážela betonová směs od míchaček až k plechovým násypkám na plošině, která byla podepřena vně a výjimečně také uvnitř stěn ocelovými válcovými nosiči a do plošiny byly svisle zavedeny plechové přírubové roury s dílci po 2 m o průměru 30 cm ve výši 2 m nad základovou spárou.

Jelikož nebylo vizuální spojení mezi betonáři, kteří dusali a rozprostírali beton po vrstvách a rozvážeči betonu na plošině, byly u každé roury instalovány mechanické signální zařízení z prkének o délce 50 cm, ve středu volně otočné kolem vodorovné osy a k oběma koncům prkénka byla upevněná dvě ocelová táhla, vedoucí z plošiny k betonářům, kteří kýváním prkénka dávali signál na plošinu pro vysypání betonu.

Železářské práce probíhaly ve stejném časovém sledu s tesařskými, ocelové pruty se ohýbaly na staveništi objektu podle podrobných betonářských plánů a pečlivě se třídily podle svislé polohy pro jednotlivé stěny a u vodorovné výstuže podle vrstev po 20 cm a uložení vodorovné výztuže bylo pečlivě označeno v souladu s projektem, aby kladení během betonáže bylo plynulé.

Dokončení strojového vybavení staveniště probíhalo v předstihu, pokud jde o instalace dieselagregátůna dodávku elektrické energie, instalaci míchaček betonu, kompresorů a dodávky užitkové vody pro betonovou směs.
Dieselagregáty byly instalovány v přístřešcích, míchačky pak na volném prostoru vedle skládek kamene různé zrnitosti.
Při jejich umístěníbyla zvolena zvýšená poloha proti výtahům na betonovou směs, aby byla usnadněna ruční doprava kárami.

Práce betonářské.

Před započetím betonáže byla provedena stavebním dozorem por. stav. sl. Ing. Moudrým zkouška dusatelnosti kamenné směsy předepsané zrnitosti, dle ustanovení ČSN. Poměr míšení, jakož i další předpisy pro technologii betonu a provádění stavebního dozoru byly obsaženy ve směrnicích ŘOP (zpracovatel mjr. žen. Ing. Sameš). Dle těchto směrnic bylo předepsáno na 1 m3 zhutněného betonu 400 kg rychletvrdnoucího cementu a pouze 100 l vody, která se odměřovala u každé míchačky z kalibrovaných skleněných odměrek.
 
Podle zjištěného % dusatelnosti kamenné směsi byly propočteny kubatury jednotlivých kamenných frakcí  pro obsah jedné náplně míchačky. Aby byl dodržen předepsaný poměr míšení kameniva byl na vnitřku korby ruční káry vyznačen povrch plnění toho kterého kameniva přivařením páskového železa či slabého úhelníku. Celkový předpis složení směsi byl pak u každé míchačky vyznačen na tabuli, včetně dávkování cementu a vody. Cement byl výhradně dodáván v papírových pytlích po 50 kg.
Předepsaná minimální krychelná pevnost betonu 450 kg/cm2 po 21 dnech tvrdnutí, vyžadovala bezpodmínečné dodržení předepsané technologie. Minimální množství vody/m3 rovněž zvyšovalo pevnost betonu. Betonová směs byla pouze zavlhlá, dobře se dala hutnit pneumatickými pěchy a po zhutnění jednotlivých vrstev se neobjevila sebemenší  přebytečná voda, nýbrž pouze lesklý povrch vrstvy. Mimo to se kamenivo před nakládkou do kar pralo proudem vody, která jej zbavila prachu, jímž bylo znečištěno při převozu a na skládce.
 
Výrobu betonové směsi provádělo zapracované družstvo vojínů pod stálým dozorem poddůstojníka. Jak je patrno ze zjištěných archivních záznamů se během betonáže odebíraly vzorky betonové směsi a prováděly zkušební kostky 20/20/20 předepsané ČSN. Po zatvrdnutí se kostky posílaly do Kloknerova zkušebního a výzkumného ústavu do Prahy k zjištění krychlových pevností. Dle těchto zjištění se předepsaná minimální pevnost 450 kg/cm2 překračovala o 50 - 150 kg/cm2 i více.
Není nezajímavé se zmínit o rychlosti provádění betonáže v poměru ke kubatuře železobetonu celého objektu, která činila u objektů s odolností II průměrně 1200 m3 a u objektu T7 s odolností III 1700 m3, pochopitelně při nepřetržitém provozu na 3 směny.
První objekt T5 se počal betonovat v pondělí ráno až do rána příštího pondělí, to je 7 pracovních dní. Denní výkonnost činila 170 m3. U dalších objektů se doba betonáže krátila od pondělí do soboty a pak již jen do pátku večer, to je 5.5 a ž 4.5 dne. Tím denní výkonnost stoupla na 220 až 270 m3. U objektu T7 pak dokonce až na 300 m3/den.
 
Stala se mi zajímavá příhoda v souvislosti s touto výkonností v mé poválečné funkci projektanta. V roce 1956, kdy jsem se zúčastnil odborného školení při zavádění systému provádění betonářských prací bez použití bednění (systém BB) v ústavu prof. Dr. Bechyněho při ČVUT v Praze. Byl jsem jeho žákem v roce 1933 - 1934 a pak jsme se v praxi sešli v Náchodě v roce 1938 v souvislosti s opevněním hranic. On tehdy zastupoval firmu Dr. Skorkovský jejímž byl společníkem a která prováděla úsek na pravém křídle ŽSV Náchod v Orlických horách.
Při zahájení kursu mě p. prof. Bechyně poznal a při vzpomínce na opevnění pronesl: pane kolego pojďte sem a řekněte zde pánům asistentům jak rychle se betonovalo opevnění - oni mi to nechtějí věřit.
 
Po skončení okupace a porážce Německa jsem navštívil v roce 1946 již zničený vybudovaný úsek ve Zbečníku, kde jsem strávil od května 1937 do mobilizace v září 1938 1.5 roku usilovné a též promarněné práce. Místo střílen a kopulí zely v objektech krátery z roztříštěného železobetonu s trčící ocelovou výztuží. Ocelolitinové zvony a střílny odvezla německá armáda na západní hranici, kde byl urychleně budován Westwall proti západním armádám. Jako suvenýr jsem si odvezl z objektu T5 kus železobetonu s částí ocelové výztuže. Od té doby jej mám na zahrádce v Alpínce na dešti a mrazu. Dnes, již po téměř 50 letech od provedení objektu je tento betonový kámen bez jakéhokoliv narušení povrchu a chová se jako přírodní kus žuly. Tím o sobě podává další důkaz o kvalitě provedeného betonu na obranu hranic.
 
Vlastní betonáž vždy probíhala zcela pravidelně po předepsaných vrstvách od jedné strany ve stěnách i stropech, aby mohla být plynule kladena vodorovná výztuž pro další vrstvu. S postupem betonáže se přemísťovaly příložné elektrovibrátory. Zpravidla již 2. den po započatí betonáže se v prostoru suterénu začala zvyšovat teplota. Uvolněné teplo při chemickém procesu tvrdnutí cementu v tak velkých kubaturách bylo velmi intenzivní. Muselo se proto začít nepřetržitě kropit bednění uvnitř objektu, aby bylo stále mokré. Vytvářela se zde hustá pára se špatnou viditelností i při elektrickém osvětlení. Toto kropení bednění pokračovalo nejen při betonáži, avšak i po skončení ještě minimálně jeden týden. Po této době počaly obedňovací práce nejprve svislých stěn a za další týden i podpěrné konstrukce obou stropů. Vlivem vibrátorů a řádného hutnění betonu po vrstvách stálé tloušťky byly vždy vnější i vnitřní povrchy stěn i stropů hladké a nebylo pak třeba ani vysprávek, ani omítek.

Dokončovací práce

Po obednění vnějších stěn se prováděla kamenná rovnanina před čelní stěnou v tl. 4 m po celé výšce stěny. Přechod do terénu byl proveden hutněnou zasypávkou v předepsaném sklonu cca 1:2. V horní ploše se prostírala ornice tl. 20 cm se zatravněním, která plynule přecházela do povrchu stropu. Na stropu však byla provedena předem důkladná isolace asfaltem v několika vrstvách s prokládáním lepenkami a jutou. Jako její ochrana před poškozením se prováděl potěr tl. 5 cm z cementové malty. Nepropustnost izolace se prokazovala zkouškou , při níž se celý strop zatopil vodou a sledovalo se v předepsané době, zda se neprojeví průsak v podhledu stropu. Stalo se nám u objektu T7, ačkoliv tloušťka stropu zde činila 2,5 metru, že došlo k značnému průsaku, kdy voda ze stropu značně kapala. Dodavatel musel vadnou isolaci celou odstranit a provést novou v předepsané technologii. Nabyli jsme tím přesvědčení, že sebehutnější beton má vždy určitou pórovitost a propouští vodu.

Po odbednění vnitřku objektu a jeho vyčištění byl objekt připraven k osazování ocelolitinových zvonů do kruhových otvorů. K zahájení těchto montáží došlo na jaře 1938.
Dopravu i montáž zajišťovala vojenská jednotka pod vedením npor. žen. Ing. Kočandrleho. Vyložení těžkých zvonů o váze 30-50 tun z železničních speciálních vagonů v nádraží Hronov a přeložení na speciální transportér se provedl portálovým jeřábem. Mnohanápravový transportér  byl samohybný pomocí elektromotorů na každé nápravě jako u tramvají. Elektromotory byly napájeny silnoproudem z předu jedoucího dieselagregátu na ocelových pásech. Při jízdě po málo únosné půdě, například po poli, pokládalo družstvo vojínů pod podvozek pevné ocelové rošty, které během jízdy přenášeli od zadu do předu před podvozek.

Vyložení zvonu u objektu a jeho osazení do příslušné šachty ve stropu bylo provedeno dalším portálovým jeřábem, který obkročoval příčně celý objekt a současně do volného prostoru mohl zajet transportní podvozek se zvonem. Po osazení zvonů provedl podnik zabetonování volného prostoru mezi povrchem stěny zvonu a stěnou šachty již pouze prostým betonem stejné technologie jako pro vlastní objekt.
Mezi poslední dokončovací  práce v objektu byly prováděny vnitřní instalace těžkých pancéřových vrat a mříže ve vchodu, jakož i vzduchotechnika s kompresorem, práce elektrotechnické s instalací dieselagregátu, práce kanalizační a rozvod vody s instalací elektročerpadla. Tyto práce prováděli subdodavatelé.
Zcela speciální práce v objektu v dokončovacím stadiu bylo osazování příslušných zbraní (protitankových kanonů, dvoj i jednohlavňových kulometů a pozorovacích periskopů u některých objektů). Ve větším počtu objektů byly tyto zbraně osazeny. Bližší znalosti mi však nejsou známy.

Závěrem bych ctěl říci, že i s dlouholetým odstupem mi nevymizí stále živé vzpomínky na tehdejší pracovní nadšení všech pracovníků zúčastěných na výstavbě opevnění i podporu místních obyvatel, kteří živě sledovali naší obrannou činnost.

V Plzni 30.4.1987           Ing. Sobotka

Prameny:

  • Opevnění na Náchodsku - skutečnost a vzpomínky Václav Kaplan - Jaroslav Brož (Náchod 1988)

  • Československé opevnění 1935-1938 - Lubomír Aaron a kol. (Náchod 1990)

Copyright © Spolek vojenské hitorie Borová 2018 Webmaster Roman Kubeček
Návrat na obsah