Zkoušky odolnosti
Čs. opevnění
Zkoušky odolnosti čs. opevnění
Již po obsazení pohraničí německou armádou počátkem října 1938 bylo čs. opevnění včetně překážek podrobeno intenzivním zkouškám odolnosti, protože si Němci chtěli vyzkoušet, zdali jejich plán, připravený k útoku na pevnosti by skutečně byl úspěšný.
K jejich velkému překvapení ovšem německá děla a letecké bomby zdaleka na boření čs. pevností nestačily a průrazů se jim podařilo docílit pouze při střelbě do týlových stěn a jen z velké blízkosti.
V úžas je přivedla také vysoká kvalita ocelolitinových věží a střílen, které se proto rozhodli z pevností odstranit a použít na svá opevnění, anebo v hutích při výrobě oceli pro německý zbrojní průmysl.
Po obsazení zbytku Čech, Moravy a Slezska 15. března 1939 se Němci dostali také k čs. vybavení, které opět mohli namontovat na čs. opevnění a provádět další vlnu zkoušet, např. lafetace,odolnosti zbraní, vzduchotechniky.
Opět uznali vysokou kvalitu lafetací i zbraní,které byly vyvíjené speciálně pro opevnění, ale také začali objevovat slabiny opevnění, nejzranitelnějším místem byly určeny střílny objektů, protože při přímém zásahu došlo k vyřazení zbraně a pokud byla poškozena i lafeta, bylo by pro obránce velmi obtížné obnovit palbu.
Opět uznali vysokou kvalitu lafetací i zbraní,které byly vyvíjené speciálně pro opevnění, ale také začali objevovat slabiny opevnění, nejzranitelnějším místem byly určeny střílny objektů, protože při přímém zásahu došlo k vyřazení zbraně a pokud byla poškozena i lafeta, bylo by pro obránce velmi obtížné obnovit palbu.
Nutno ovšem podotknout, že střílny čs. opevnění byly v pevnostech skryté proti čelní palbě a v boji bylo takovou střílnu velmi obtížné zasáhnout, jednalo spíše o dílo náhody docílit takového zásahu v křížové palbě pevností.
Na čs. opevnění Němci postupně začali zkoušet všechny různé postupy dobývání opevnění, dělostřelectvem a náložemi počínaje, přes letecké bombardování, použití plamenometů a výsadkových jednotek konče.
Např. pěchotní sruby R-S 90/II až po R-S 86 nesou stopy leteckého bombardování a použití náloží shozených letecky, ani tato Němci vyvíjená moderní metoda dobývání zřejmě nestačila.
Přichází tedy vědci z německého Peenemünde a do stěn čs. pevností se zakousávají přísně tajně vyvíjené podkaliberní proti-betonové střely Röchling, které ale na čelní stěny 3,5 metrů silného čs. železobetonu nestačily a mnoho jich dodnes zůstává trčet z poškozených stěn.
Pokud se Němcům dařilo alespoň slabší čs. objekty ničit náložemi, či střelbou do týlových stěn, tak u překážkového systému již zůstali bezradní.
Protitankové příkopy nebyly téměř vidět a překážky jako např. ocelový rozhocháč (nazvaný později spojenci také jako Český ježek) pouze při dělostřeleckém bombardování nadskakoval, přičemž mu nevadilo ani převrácení.
Dokonce i jejich první masově nasazené tanky lehkého typu se zamotávaly do překážek z prasečích ocásků a ostnatého drátu.
Nevýhodou těchto velmi kvalitních překážek byla jejich vysoká pořizovací cena a stejně jako u opevnění platilo, že Němci veškeré železo těžili pro svou potřebu a ocelové rozsocháče rozvezli např. na budovaný Atlantický val.
Protitankové příkopy nebyly téměř vidět a překážky jako např. ocelový rozhocháč (nazvaný později spojenci také jako Český ježek) pouze při dělostřeleckém bombardování nadskakoval, přičemž mu nevadilo ani převrácení.
Dokonce i jejich první masově nasazené tanky lehkého typu se zamotávaly do překážek z prasečích ocásků a ostnatého drátu.
Nevýhodou těchto velmi kvalitních překážek byla jejich vysoká pořizovací cena a stejně jako u opevnění platilo, že Němci veškeré železo těžili pro svou potřebu a ocelové rozsocháče rozvezli např. na budovaný Atlantický val.
